Druhá zpráva

Chci psát, opakuji si, opakuje se mi v hlavě s urputností posedlého. A ten druhý neví, co je to chtít a co je to psát, na což posedlý neodpovídá. Chci žít, opakují si zřejmě někteří z těch, kterým zbývají poslední okamžiky, minuty, hodiny, měsíce či roky života. Otázka co je to chtít je v jejich případě zodpovězena. Chtění je touha a málokdo dokáže toužit po něčem a mít to zároveň - z takové kombinace se rodí moudrost či vášeň. Roztoužení nadělají více hluku, než vášniví. Píši, žiji, vymiňuji si, staniž se.

Po stylisticky učesaném úvodu s několika zaváháními nad správnou interpunkcí se opět mohou probořit ledy a spodní proud zaplaví vědomí až do konečků prstů. Dva obrazy vody: ve snech se mi často objevovala řeka se silným proudem nebo rovnou rozbouřené moře, drtící pláž s pestrobarevými rekreanty, kteří se ovšem trpělivě či rovnou radostně vraceli s každým odlivem a někteří na hřebenech smrtonosných vln i rozverně skotačili. Já viděl nebe i zdvihající se vlny, ale neříkal jsem nic, protože nemá cenu říkat, co přece vidí každý, a nemá cenu varovat před chtěním, jehož podstata mi uniká. Nejsem tedy jedním z rekreantů (protože mi uniká smysl celku), ale při pohledu z vnějšku nejsem ničím jiným než jedním z rekreantů, včetně strakatých podvlékaček. Odmítá snad vnitřně příslušnost k podmnožině rekreantů každý z rekreantů a vzniká tak tento mocný sociální proud z jakéhosi hromadného nedorozumění? Proč? Smiřuji se s tím, že jsem jedním z menšiny rekreantů, kteří samotné podstatě rekreace nerozumějí, jsou tu tedy zřejmě z jiného důvodu, ale na přímou otázku by nedokázali odpovědět. Sféra rekreace jim tak skýtá jakýsi azyl - pohlíží na ně sice s nedůvěrou, ale vydat je nazpět, odkud přišli, odmítá, protože tuší, že by tam mohli přijít k úhoně. Vše je samozřejmě také otázkou peněz. Tyto sny jsem vítal, protože mi u vody bylo vždy dobře, a to, že se může stát nenadálou hrozbou, nebylo nijak v rozporu s mou představou dovolené či rekreace. Pak jsem se kdesi dočetl, že první etapou jakési esoterické praxe je překonání fáze vody (parafrázuji nad únosný rámec pouze pro potřeby tohoto textu). Člověk se vodě náhle postaví jako pilíř a to, čím byl dříve, jej náhle obeplouvá, aniž by jím pohnulo. Nevím, snižuje-li to či zvyšuje vnitřní prožitek z vody, ale přinejmenším částečně jsem porozuměl. Brzy na to přišel jiný sen, ve kterém jedna z místností našeho domu (žádný nemáme) náhle vzplála a brzy ji celou vyplnily plameny, ač v ní vlastně nemělo co hořet, protože byla prakticky bez nábytku a dalších doplňků. Seděl jsem ještě s dalšími dvěma ve vedlejší místnosti, slyšeli jsme praskání a hučení ohně, od kterého nás dělila jen tenká dřevěná přepážka v podobě bíle natřených dveří. Jeden z nás na požár upozornil (druzí dva o něm samozřejmě tak či tak věděli). Vstal jsem tedy a šel se podívat, jako se člověk jde podívat, jak se mu červenají rajská jablka. Otevřel jsem dveře, oheň se několika plameny vyvalil přes práh, ale hned se zase ukázněně stáhl a zůstal ve svém pokoji. Chvíli jsem bez většího zájmu pohlížel do proměnlivé oranžové masy, pak jsem dveře zase zavřel a pokračovali jsme v rozhovoru na úplně jiné téma. Oheň, který mezitím schvátil celou místnost, jakoby ji na závěr celou vydávil nazpět, jen pěknější, jaksi uklizenou. Když jsem se do místnosti po požáru znovu podíval, bylo vše v pořádku a na svém místě, jen na podlaze ještě tu a tam plápolal maličký ohníček, jako se roztáčejí poslední drobné víry v téměř vypuštěné vaně.

Druhý obraz vody: strávili jsme čtyři hodiny s klapkami na očích, abychom poznali, jaké je to nevidět. Připravovali jsme jeden druhému snídani, chodili polem a lesem, dotýkali se dlaněmi a prsty zamazanými od másla, popálenými čajem a zalepenými medem. Když dlouho jdete a držíte se, nevidomí, druhého za ramenní či loketní kloub, smrskne se vám (lépe řečeno mně, ale jakoby to nebylo to samé) svět právě na tuto spojnici dvou kostí. Jak si tedy lze projektovat veškerou svou životní filosofii, veškerou svou lásku, veškeré napětí svého bytí do zlomku čísi anatomie, navíc vnímané přes cíchu oblečení, prostěradlo kůže a řídkou tkáň? Když se Petr Záruba ptá ve svém filmu Zdeňka Vašíčka, proč právě Francie, odpovídá Vašíček, že je to jednoduché, že Francie proto, že člověk musí někde být a tomu se prostě nevyhne. Tedy ramenní kloub. Když už jsem myslel, že jsem jeho možnosti vyčerpal, zjevil se mi (mým prstům) opět v novém světle, takže jsem po několika dalších krocích musel vlastnici onoho kloubu kloub pochválit (ale vždyť ona je tím kloubem, alespoň dokud je kloub součástí jejího širšího organizovaného celku; navíc z nás dvou jsem jistě její kloub vnímal v tu chvíli mnohem intenzivněji já - nebyl tedy vlastně spíše mým kloubem a nebylo jeho chválení adresované druhému pouhou společenskou konvencí?) V nepravidelných intervalech, ve kterých se receptory sítnice zbavovaly nudy vytvářením nepravidelných zelenožlutých kaluží, které se postupně tvarovaly do alespoň přibližného kruhu, jehož střed byl potemněle fialový... oko se tedy bavilo vlastní projekcí, vytvářením obrazu oka, jakoby každá část našeho bytí, uvržená nutností do kontemplace, začala automaticky reflektovat sama sebe; zbavme dočasně ramenní kloub pohybu a celá jeho pozornost se zaměří na jeho pravou funkci, kterou bude donekonečna opakovat ve své mysli. Zbaven svého praktického významu, bude snít a toužit po sobě samém a vyplníme-li později jeho tužby, stane se vášnivým vykonavatelem pohybu. Mluvím-li o mysli ramenního kloubu, není to o nic absurdnější, než předcházející "láska k ramennímu kloubu". Dokážeme-li něco milovat, je to automaticky nadáno myslí (stvořili jsme ji, řekněme, stejně jako cestou tvoříme cíl, který by jinak či pro jiného či dokonce sám pro sebe byl ničím či čímkoliv jiným). Vyjma těchto zrakových přeludů vytvářeli však deprivovaný zrak a mozek v nepravidelných intervalech i nesmírně konkrétní, jakoby hmatatelné obrazy vodních rostlin, vyrůstajících z kamenitého říčního dna, pohupovaných čirým říčním proudem. Toto vše tyto obrazy nepřipomínaly, ale skutečně tím byly - nebylo pochyb o tom, co vidím, stejně jako nemohlo být pochyb o tom, že se jedná o halucinaci. Jednou se zjevil obraz říčního dna nahlíženého skrz proud vody, ovšem bez rostlin. Každé takové 'vidění' trvalo sotva několik vteřin. Jiná účastnice mluvila o podobném prožitku písku. Tolik text o dvou obrazech vody.