Definitvní propadání hlubinám textu, okouzlení možnostmi tohoto světa, na kterém si ověřuji možnosti a skutečnosti světa skutečného (není to tedy útěk, je to uchopení; ani ženu nemohu milovat pomocí jejích vlastních rukou, ale jedině svých - sebeukájení a další lidské grotesky se tak z protikladu či doplňku stávají nedílnou součástí dané činnosti - terminologicky s ní splývají a jedno od druhého nelze smysluplně odlišit). Stavím tedy modely, které obydluji vlastním vědomím, vyplňuji vlastním životem a životem každého, kdo sem z neopatrnosti vkročí. To vše v naději, že: toto stísněné ghetto, kde se tlačíme jeden na druhého (ale možná jen vlastním bokem do vlastního nártu), tedy aniž bychom věděli, kdo nám tuto tíseň ze sdíleného prostoru působí (a zda vůbec někdo), dospěje přirozeným vývojem k asanaci jako každá hrbolatá cesta končí u nějakého moře, nebo z ní můžeme být vzati do vzduchu. Asanace předpokládající návrat původních obyvatel. Odehrává-li se na této půdě myšlení, můžeme tu být. A myšlení spatřujeme ve všem, v nástrojích, ale později i v činnostech, které s jejich pomocí lidé vykonávají a nakonec zahlédneme i skutečný původ nástroje - narodil se z činnosti, ne obráceně, je jejím shrnutím, je ověřováním si světa skutečného, je promýšlením promýšleného, osedláním sedlajícího. Odtud naše privilegované postavení, odtud naše přisluhování a nejistota.

To, čemu většinou říkáme rozhodování, ve skutečnosti rozhodováním není (takové věty mě rozpalují do ruda). Naše rozhodování je posouváním měřítka, poskakováním desetinné čárky, změnami perspektivy, shrbením, výskokem, poodcházením, nasazením brýlí. Abychom se nemuseli skutečně rozhodovat, měníme výchozí situaci, otáčíme modelem svého života tak, abychom dosáhli konstelace, ve které bude prakticky rozhodnuto za nás, ve které budeme cítit, že na skutečné rozhodování už nezbývá místo. Takzvané kompromisy jsou ve skutečnosti redefinicemi výchozího bodu, vyměňováním jedněch slov či předmětů za jiné s podobnou funkcí či vizáží. Proč takové manévry vydáváme za rozhodnutí? Zřejmě cítíme, že rozhodování je neodbytnou součástí našich životů, že k nim celou naší existencí směřujeme, a že ti, kdo rozhodnutí činí, jsou ostatními vnímáni s obdivem (říkejme tomu tak). Jak tedy rozlišit skutečné rozhodování od zdání a odkud se bere ta drzost dělit vše, co je (a nic jiného není), na to, co je skutečné a to druhé, co tím pádem jakoby není? O existenci (stejně jako neexistenci) toho, co velmi dobře známe z našich každodenních životů, není třeba se nijak zvlášť přesvědčovat - je to zvláštní kategorie činů a událostí, které by se dály, i kdybychom jejich existenci spolehlivě vyvrátili, a není proto nutné ani účelné se o to snažit. To, co však skutečně je, si vyžaduje naši plnou pozornost, protože právě to musí být obtížně dokazováno (jako bychom dalších starostí neměli dost). Žalující musí prokázat vinu, nikoliv obžalovaný nevinu. Skutečnost je tedy naprosto zřejmá a všudypřítomná a přitom neustále unikající, odmítající nechat se zatáhnout do podivných her nejen našich činů, ale dokonce i našeho vnímání, které je tím pádem samo o sobě vadné či pokřivené a jako takové musí být vnímáno - to, že slyším, nejenže není důkazem o existenci zvuku, ale dokonce to není ani důkazem o tom, že neslyším špatně. Tento závěr bychom mohli dále rozvíjet ad absurdum, ale není to třeba. Rozdíl mezi spánkem a bděním se nám zdá být dostatečně jasný a přitom si nemyslím, že v současném stavu "spíme" a čekáme na probuzení, anebo jsme "slepí" a čekáme na prozření. Myslím, že jsme ve stavu mezi spánkem a bděním, někteří více na jedné, druzí na druhé straně. Surrealistická adorace spánku (zjednodušeno) je upozorněním na tuto skutečnost, nikoliv jeho samoúčelným vyzdvihováním. A jak tedy podle tohoto textu (tedy podle mě a každého, kdo se snaží vyvést tato písmena z jejich vlastního labyrintu) vypadá ono skutečné rozhodování? Je to ANO nebo NE - není to dílčí posunutí perspektivy (poodstoupím vs. přisunu si, odsunu si), je to vyvrácení celého světa z kořenů, je to posun kráčejícího a SPOLU S NÍM i cesty, po které jde. Vyžaduje téměř nadlidskou sílu a z naší klamné perspektivy se jím nemění nic právě proto, že se jím mění všechno najednou. Jen málo lidí se rozhoduje a většinou si toho navzdory všemožným doprovodným otřesům ani nevšimneme, nerozhodnou-li se zpravit nás o tom sami. Dokázat se takto rozhodovat o čemkoliv: být absolutní nikoliv ve vytčených cílech, ale v procesu jejich dosažení - chceme-li dojít do cíle, musíme tak činit kroky, teprve jimi jsme stvořili cíl. Proto nám většinou cíl a smysl unikají - nestvořili jsme prostředky k jejich dosažení, tím pádem je buď nevidíme, nebo nám připadají malicherné. Promýšlení cíle jeho dosahováním. Konec se spojuje se začátkem a vytvářejí nový, nepřehlédnutelný obrazec.       

Náhlá spojení, přihrávky, z nichž některé vedou mimo hřiště, ale jeden z hráčů nepřestává hrát. Zůstává hráčem? Dostává se opuštěním hřiště na jiné hřiště?

Touha udělat vše honem, veškerý cit vměstnaný do několika málo okamžiků, jako krev narhnutá do obličeje. Myšlenky se rozeběhnou labyrintem, několik najednou, začínají kličkovat, sprintují, následovat je možné jen jednu, občas se náhle a nečekaně, za rohem, protne myšlenka s druhou (ve své třetině, v polovině, na samém konci), souvislost je evidentní a nezřetelná zároveň. Pustit jednu ze zřetele a vydat se za druhou, dohmatat se její hloubky nebo jejího vrcholu (můžeme kráčet kterýmkoliv směrem, aniž bychom tento základní směr dokázali snadno rozpoznat), ohnat se po ní, znamená možná navždy ztratit první. Vše se v mé hlavě rodí a dozrává jako blesky v bouři - během okamžiku je z květu plod, plod je ve chvíli zralý a hned shnilý a nepoužitelný. Co ještě před chvílí vábilo, je teď mně samotnému odporné a nemám odvahu se k tomu třeba jen přiblížit, natož to stavět na odiv druhým. Po bouři může být ticho a klid, nebo se mohou sčítat škody. A na okraj: k čemu je dobré používání knižního slohu a archaizujících slov? Myšlení samo je staré a nelze je uspěchat. V malém dítěti, v kojenci tedy máme vzorné smíření protikladů - mnoho miliónů let vývoje člověka a všech jeho předstupňů, neuvěřitelný vesmírný stařec komicky tančí do rytmu hudby z rádia a nechává se krmit lžičkou.

Odpovězme si pro jednou ano na otázky z úvodu - vyčlenili jsme se, vyřadili jsme se z jedné hry, abychom mohli nastoupit jinou hru, metahru. Slova úvodního odstavce jsou přesto zavádějící. Tato metahra se odehrává na tom samém hřišti, kde se hraje hra základní, přehledná a všem srozumitelná. Můžeme tedy sledovat docela jiný řád, docela jiný smysl, docela jinou logiku, ale škobrtáme přitom o hráče původní hry, kteří na nás nechápavě pokřikují, staví se nám do cesty, nenávidí. Zatímco my smysl jejich hry vidíme a vnímáme (je to koneckonců v jistém smyslu stále také naše hra, jen díky tomu jsme ještě živí), oni smysl té naší nevidí, ba ani netuší, že by něco takového mohlo vůbec být. Pomozme si: jak vysvětlit existenci Boha člověku, který uvádí jako argument pro svou nevíru, že kosmonauti žádného neviděli? Neviditelné buď není, nebo je ho mnoho - díváš se na něj, nevidíš nic jiného, a jsou to tvé vlastní ruce, tvé vlastní dlaně, ta nelogické spleť čar, ten nápis, který se nedá přečíst a přesto jej s tupou tiskařskou vášní tiskneme na vše, čeho se dotýkáme. Daktyloskopie - měření míry a četnosti našich dotyků. Čehokoliv se dotknu, zanechávám na tom nesmazatelnou stopu. Čeho všeho už jsem se v životě dotýkal? Snažím se obtisknout se do celého okolního světa tak, aby odrážel už jen mne. Obsáhnu-li jej, vyhoví, nebude mít zbytí. A tak se dotýkám i vás, abyste se stali mnou, abych se stal vámi, abychom společně vytvořili svět, kterému rozumím, který bude existovat v mé mysli s neochvějnou jistotou. Abychom se vrátili k tématu "první zprávy", skutečně tedy není a ani nemůže být žádné "věci o sobě", ale je-li věc jednou uchopena (vstoupí-li do příběhu!), stává se konkrétní, definitivní a nezpochybnitelnou konstantou, ke které mohu v dobrém i zlém uvázat celý svůj život jako psa k boudě. Anebo mohu nechat svět nedotčený - hrát onu druhou hru, neokopávat balón, ale kreslit svým pohybem na trávník nepochopitelné křivky, které, viděny shora, mluví. Je příběh, který je viditelný pouze shora, stále ještě příběhem? Mluvíme ve slovech, či větách? Rozumějí slova větám? Postupujme obráceně - propůjčujme smysl tomu, co jej zdánlívě vždycky mělo, a to z hlediska věčnosti, která je prý sporná. Buďme revolucionáři smyslu, který samou podstatou své existence popíráme. Může být něco ještě pitomějšího? V této zahradě jsem krmičem protikladů.    

Chci psát, opakuji si, opakuje se mi v hlavě s urputností posedlého. A ten druhý neví, co je to chtít a co je to psát, na což posedlý neodpovídá. Chci žít, opakují si zřejmě někteří z těch, kterým zbývají poslední okamžiky, minuty, hodiny, měsíce či roky života. Otázka co je to chtít je v jejich případě zodpovězena. Chtění je touha a málokdo dokáže toužit po něčem a mít to zároveň - z takové kombinace se rodí moudrost či vášeň. Roztoužení nadělají více hluku, než vášniví. Píši, žiji, vymiňuji si, staniž se.

Po stylisticky učesaném úvodu s několika zaváháními nad správnou interpunkcí se opět mohou probořit ledy a spodní proud zaplaví vědomí až do konečků prstů. Dva obrazy vody: ve snech se mi často objevovala řeka se silným proudem nebo rovnou rozbouřené moře, drtící pláž s pestrobarevými rekreanty, kteří se ovšem trpělivě či rovnou radostně vraceli s každým odlivem a někteří na hřebenech smrtonosných vln i rozverně skotačili. Já viděl nebe i zdvihající se vlny, ale neříkal jsem nic, protože nemá cenu říkat, co přece vidí každý, a nemá cenu varovat před chtěním, jehož podstata mi uniká. Nejsem tedy jedním z rekreantů (protože mi uniká smysl celku), ale při pohledu z vnějšku nejsem ničím jiným než jedním z rekreantů, včetně strakatých podvlékaček. Odmítá snad vnitřně příslušnost k podmnožině rekreantů každý z rekreantů a vzniká tak tento mocný sociální proud z jakéhosi hromadného nedorozumění? Proč? Smiřuji se s tím, že jsem jedním z menšiny rekreantů, kteří samotné podstatě rekreace nerozumějí, jsou tu tedy zřejmě z jiného důvodu, ale na přímou otázku by nedokázali odpovědět. Sféra rekreace jim tak skýtá jakýsi azyl - pohlíží na ně sice s nedůvěrou, ale vydat je nazpět, odkud přišli, odmítá, protože tuší, že by tam mohli přijít k úhoně. Vše je samozřejmě také otázkou peněz. Tyto sny jsem vítal, protože mi u vody bylo vždy dobře, a to, že se může stát nenadálou hrozbou, nebylo nijak v rozporu s mou představou dovolené či rekreace. Pak jsem se kdesi dočetl, že první etapou jakési esoterické praxe je překonání fáze vody (parafrázuji nad únosný rámec pouze pro potřeby tohoto textu). Člověk se vodě náhle postaví jako pilíř a to, čím byl dříve, jej náhle obeplouvá, aniž by jím pohnulo. Nevím, snižuje-li to či zvyšuje vnitřní prožitek z vody, ale přinejmenším částečně jsem porozuměl. Brzy na to přišel jiný sen, ve kterém jedna z místností našeho domu (žádný nemáme) náhle vzplála a brzy ji celou vyplnily plameny, ač v ní vlastně nemělo co hořet, protože byla prakticky bez nábytku a dalších doplňků. Seděl jsem ještě s dalšími dvěma ve vedlejší místnosti, slyšeli jsme praskání a hučení ohně, od kterého nás dělila jen tenká dřevěná přepážka v podobě bíle natřených dveří. Jeden z nás na požár upozornil (druzí dva o něm samozřejmě tak či tak věděli). Vstal jsem tedy a šel se podívat, jako se člověk jde podívat, jak se mu červenají rajská jablka. Otevřel jsem dveře, oheň se několika plameny vyvalil přes práh, ale hned se zase ukázněně stáhl a zůstal ve svém pokoji. Chvíli jsem bez většího zájmu pohlížel do proměnlivé oranžové masy, pak jsem dveře zase zavřel a pokračovali jsme v rozhovoru na úplně jiné téma. Oheň, který mezitím schvátil celou místnost, jakoby ji na závěr celou vydávil nazpět, jen pěknější, jaksi uklizenou. Když jsem se do místnosti po požáru znovu podíval, bylo vše v pořádku a na svém místě, jen na podlaze ještě tu a tam plápolal maličký ohníček, jako se roztáčejí poslední drobné víry v téměř vypuštěné vaně.

Druhý obraz vody: strávili jsme čtyři hodiny s klapkami na očích, abychom poznali, jaké je to nevidět. Připravovali jsme jeden druhému snídani, chodili polem a lesem, dotýkali se dlaněmi a prsty zamazanými od másla, popálenými čajem a zalepenými medem. Když dlouho jdete a držíte se, nevidomí, druhého za ramenní či loketní kloub, smrskne se vám (lépe řečeno mně, ale jakoby to nebylo to samé) svět právě na tuto spojnici dvou kostí. Jak si tedy lze projektovat veškerou svou životní filosofii, veškerou svou lásku, veškeré napětí svého bytí do zlomku čísi anatomie, navíc vnímané přes cíchu oblečení, prostěradlo kůže a řídkou tkáň? Když se Petr Záruba ptá ve svém filmu Zdeňka Vašíčka, proč právě Francie, odpovídá Vašíček, že je to jednoduché, že Francie proto, že člověk musí někde být a tomu se prostě nevyhne. Tedy ramenní kloub. Když už jsem myslel, že jsem jeho možnosti vyčerpal, zjevil se mi (mým prstům) opět v novém světle, takže jsem po několika dalších krocích musel vlastnici onoho kloubu kloub pochválit (ale vždyť ona je tím kloubem, alespoň dokud je kloub součástí jejího širšího organizovaného celku; navíc z nás dvou jsem jistě její kloub vnímal v tu chvíli mnohem intenzivněji já - nebyl tedy vlastně spíše mým kloubem a nebylo jeho chválení adresované druhému pouhou společenskou konvencí?) V nepravidelných intervalech, ve kterých se receptory sítnice zbavovaly nudy vytvářením nepravidelných zelenožlutých kaluží, které se postupně tvarovaly do alespoň přibližného kruhu, jehož střed byl potemněle fialový... oko se tedy bavilo vlastní projekcí, vytvářením obrazu oka, jakoby každá část našeho bytí, uvržená nutností do kontemplace, začala automaticky reflektovat sama sebe; zbavme dočasně ramenní kloub pohybu a celá jeho pozornost se zaměří na jeho pravou funkci, kterou bude donekonečna opakovat ve své mysli. Zbaven svého praktického významu, bude snít a toužit po sobě samém a vyplníme-li později jeho tužby, stane se vášnivým vykonavatelem pohybu. Mluvím-li o mysli ramenního kloubu, není to o nic absurdnější, než předcházející "láska k ramennímu kloubu". Dokážeme-li něco milovat, je to automaticky nadáno myslí (stvořili jsme ji, řekněme, stejně jako cestou tvoříme cíl, který by jinak či pro jiného či dokonce sám pro sebe byl ničím či čímkoliv jiným). Vyjma těchto zrakových přeludů vytvářeli však deprivovaný zrak a mozek v nepravidelných intervalech i nesmírně konkrétní, jakoby hmatatelné obrazy vodních rostlin, vyrůstajících z kamenitého říčního dna, pohupovaných čirým říčním proudem. Toto vše tyto obrazy nepřipomínaly, ale skutečně tím byly - nebylo pochyb o tom, co vidím, stejně jako nemohlo být pochyb o tom, že se jedná o halucinaci. Jednou se zjevil obraz říčního dna nahlíženého skrz proud vody, ovšem bez rostlin. Každé takové 'vidění' trvalo sotva několik vteřin. Jiná účastnice mluvila o podobném prožitku písku. Tolik text o dvou obrazech vody.  

Píši z nedůvěry k vlastní paměti. Dnes dopoledne co nejdelší procházka před vyříznutím žil. Zkouším jít rychle, pak zpomaluji. Chci jít pomalu, jako s bolavou nohou, ale tempo hlavy je jiné. Zastaví se až před vjezdem do vojenského objektu. Vojačka s vlasy staženými do černého copu se protahuje, opřená o služební Felicii. Vrátný říká řidiči, že neví, jestli mají jet "hlavním vstupem nebo zadní branou". Zelené maskování proti bílému laku auta, někde uvnitř tělo. Vstupuji do H., a to je vždycky změna, i když se oba světy prolínají ve zvuku. Jdu na východní stranu, stoupá tam slunce, rve stromy na kusy, na pahýly. Brzy se nechávám odklonit přes cestu podél potoka k letohrádku, mezi štěkání psa a unavené vláčky běžců. Co jsem tedy přesně nechtěl zapomenout? Bezstarostnost, s kterou se zbavuji kroků, setřásám je a nepoznávám, když na ně znovu narazím. Být hrubý, utrácet, ale zároveň si nést alespoň malé zavazadlo, kdyby mě někdy našli. Vnímat se jako povinnost. Má největší každodenní nerozhodnost - číst nebo nečíst noviny. Někdy píší o všem, co potřebuji vědět, co se teprve bude dít uvnitř mé hlavy, jindy vláčí minulostí. Vše, o čem píší, okamžitě zapomínám, zůstává jenom dojem. Žurnalistický impresionismus, to poslední. Mám-li vykonat konkrétní kroky, obávám se, co po zakrojení do masa světa potkám, a co z toho je skutečné. Při vykopávání brambor byla každá druhá rozseknutá motykou. Přitom to bez ostrých nástrojů nejde, přitom se dá chodit jenom poslepu, nebo se jenom dívat, ale stát. Vše se nachází v hlíně a svět a s ním rozsah námi způsobené škody na něm poznáme, až když se příčina i následek v jednom dostane na světlo. Nic není tím, čím to bylo předtím, než jsme to vzali do ruky. Brambora bez motyky neexistuje nebo není bramborou nebo není tou bramborou, za kterou ji všichni máme. Není bramborou "o sobě", je ale bramborou "bez motyky" a tedy bez zájmu a bez významu. Nelze se zamilovat do nikoho jiného, než do koho jsme se právě zamilovali, nikomu jinému nelze ublížit, než komu bylo právě ublíženo. Není možné vybrat si něco jiného, než co bylo právě vybráno. K existenci věci tedy nestačí "být vnímán", ale být uchopen, zkonzumován, rozpůlen, změněn. 

Bohatým brát a chudým brát. Okrádat stále dokola jen sám sebe jako mince propádavající automatem. Viděl jsem na stolku s nástroji maličký kousek svého těla - kousky žil, vodovody krve. Musely být sestrou uchopeny a zdviženy pinzetou. Mé buňky. Chirurg si šel umýt ruce. Sestra stírala skvrny z bledě modré igelitové podložky. Vše bez bolesti, jen s odchlípenou škvírou v trenýrkách při převazu. Viděl jsem vnitřek svého těla a netušil, jestli je skutečný, neměl jsem sílu se dívat. Na co dalšího nesmím zapomenout. Na fotografii z alžírské války (dva vojáci a nahá žena mezi nimi, drží ji za paže). Dívám se na její kotníky, na kameny, na kterých stojí. Přemýšlím, co právě vnímá chodidly. Přes ty nohy, přes ta chodidla (přes své nohy na operačním stole) se snažím vrátit čas jejího života. Chvilku to jde. Neměl bych zapomenout na M. u kuchyňské linky ve fialovém triku do poloviny stehen. Má zčervenalou tvář.  

Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.