Umřel René S.-N. a zpráva o tom přišla od jeho ženy Veroniky z mailové adresy Übersetzer. Neviděl jsem ho několik let, ale teď jako bych ho slyšel. Jsou strašná vedra a na modré košili jdou dobře vidět propocené skvrny. Sedím za jídelním stolem u otevřeného okna a čekám na bouřku, abych mohl začít pět minut po dvanácté, s křížkem po funuse, tančit šamanské tance. Z pekárny ve dvoře za drátěným plotem jde světlo a hrůza ještě větší výhně. Reného spálili včera v Motole. Čekám, až začnou padat první kapky a dvorek pekárny se promění v zrcadlo. Do otevřených oken voní rybízové koláče, bude půlnoc, a mojí M. se zastavil počítač a polkl tři dny práce. Přišla mi říct, že jde spát a měla lesklé oči. Se zármutkem vám oznamujeme, že R., kterého jste znal, se nedá více poznat, že zmizela i jeho podoba i jeho zajíkavá řeč, že s tím vším jsme se už rozloučili. A co vaše děti? Odepisuji jenom, že na vás myslím, a skutečně to dělám, protože nic jiného neumím. Tak mi tedy M. popřála dobrou noc a zavřela za sebou dveře od kuchyně, které normálně necháváme otevřené. Vstal jsem a opatrně jsem je otevřel, aby mi je nevzal z ruky průvan přicházející bouřky. Vyšel jsem do předsíně a viděl jen dveře od průchozí koupelny, jak se se pomalu zavírají, v harmonii s dveřmi v mých rukou, jak spolu příchod a odchod tančí, jak tohle tiché pronásledování a laskavá honitba neskončí ani s dveřmi do ložnice, které se také otevřou a zavřou jako by podle téže osy. A že i když přijdu do ložnice, M. zrovna něco spadne za komodu a až se budu chtít znovu podívat na její oči, zajede její tvář jako list papíru do neviditelné mezery mezi stěnou a dřevem. 

Na frontě protějších domů se teď odrazil první blesk, ještě chvíli počkám, než se i moje práce ztratí, než budu i já muset nahnat svůj předem promrhaný čas. Zatím myslím na tenoučký ohnutý kmínek topolu, který vyrůstá uprostřed dvora z pařezu někdejšího mohutného stromu, skáceného rychle speciálním horolezeckým komandem v jakémsi legislativním vakuu. Je vysoký asi jako kopřiva a sucho ho vymodelovalo do tvaru mostu, nutí mu trajektorii země-země. První zakopnutí a pád, kdy se chodidlo a dlaň dotýkají téhož povrchu, ale každý s jiným záměrem a pocitem. Odrážet se ode dna korunou, klesat i stoupat po hlavě, aby všechno viděla a všeho se dotkla v obráceném gardu k nohám, ale propojená s nimi vším, co nevede, ale následuje, co musí projít cestou, kterou hlava nebo nohy vytyčí, vším, co trpí a šourá se kvůli absenci vlastní vůle či alespoň drzosti. Vším, co je sevřené v řetězech šlach, nohou a kostí. Vším, co je vyslovené a vyžaduje konejšení.

Myslím ještě na babičku,o které se mi zdálo noc předtím, kdy René přeložil text svého těla na shluk nejprve vět a potom slabik, písmen a pak už jen fragmentů písmen, kdy se nechal roztrhat ohněm své práce na dílky tak drobné a drobivé, že už je nikdo neposkládá dohromady. Tu noc jsme leželi s M. na podlaze kuchyně, na našem ošklivém žlutozeleném linu, které se nám lepilo na zpocená záda stejně jako vstoje přepálený vzduch, a mně se zdál sen o dveřích s barevnými skly, kterými přišel před dvaceti sedmi lety nějaký soused babičce říct, že děda umřel. Zdálo se mi, že za těmi dveřmi děda stojí a že se mi až tají dech z toho, že ho teď, ve své dospělosti, znovu uvidím, protože on je pravděpodobně klíčem ke všem tajemstvím naší rodiny – on nakreslil mapu světa, v kterém se všichni od té doby pohybujeme, a on je jediný, kdo může ty dveře s matoucí vitráží otevřít zvenku.

Venku štěká pes, pekárna hučí, muž ve velkém okně protějšího domu, který postupně zhasíná spolu s tím, jak se nad jeho střechami trhají mraky pokračujícího atmosferického útlaku, je svlečený do půl těla, má široká našepsovaná ramena mezi okenními rámy. On a sklo a světlo, to vše obrácené zády do dvora, jako je i náš dům obrácený k tomu jejich zády a každý pohled dovnitř působí vlastně nepatřičným dojmem, přes rameno. Dokonce mě napadá, že celý dvůr je téhle povahy, protože směrem od každého domu končí svým středem někde v srdci hučící pekárny a nepokračuje dál. Odtud už je cizí a naruby, protažený sám sebou, takže postavy v protějších oknech možná vidím zrcadlově a snad to jsem dokonce skutečně já sám, o kom teď píšu. I každý zvuk, každé vyklouznutí poklice z mokré ruky vyslané do prostoru dvora, se okamžitě ozvěnou vrací, protože dvůr je ve svém iluzorním nepřítomném nitru nestrpí.

Jsem vyděšený snem, kdy děda nakonec skutečně vstoupí do dveří, je mladý, jakého jsem ho neznal, a obejme mě sice, ale je to chladné objetí, jsem už dospělý a on je ještě mladý, možná mladší, než jsem teď já. Vidím, že se rozhlíží po někom jiném, vlastně odbude i mou matku a vřele se vítá jen s babičkou, svou ženou, vidím, že ji objal pevně a vřele a ona mu oplácí. Je, myslím, šťastná. Z bouřky sešlo, vzduch teď voní rybinou a zdálky slyším projíždět vlaky zrušeným bubenečským nádražím. Pekaři odpovídají rámusením s pojízdnými klecemi na rohlíky. Sypu slova do nenasytného středu dvora a s nimi i obrázky svých blízkých tak, jak je teď vidím. 

S předstihem sumarizuji svůj vlastní život, svou vlastní neadresnou korespondenci, a dávám jí lákavé tituly, které by mohly na pár dní ozvláštnit nějaký výklad. Že se to nestane, je nabíledni. Chrčet lze bohužel dlouho, lepší dnes bude zaznamenat, co jsem s úžasem zahlédl. Přes zašlá okna a povadlý muškát se dívám (jak dokola opakuji) na náměstí, po kterém chodí lidé, psi, na které prší déšť, kde rostou stromy. Vidím tu, na tom nepravidelném geometrickém obrazci, který mi od začátku připomíná kachní nohu, nohu kachny stvořitelky, která v úzké spolupráci s urbanistou Engelem kdysi dávno (před necelými devadesáti lety!) stvořila tento kotec. Co obří kachna, vedená andělskou inteligencí a potřebou ulevit svému kožnatému chodidlu (z něhož se odloupli první lidé) stvořila, to zachováváme v posvátné bázni a chodíme už jen v kachních stopách, dokonce ve stopě jediné, a z ní odečítáme svou vlastní minulost i budoucnost, i minulost a budoucnost světa. Sliboval jsem ovšem stručnost pozorovatele, kacíře v očích drůběžího kultu, sídlícího přitom v místě, kde by muří noha měla oči (pokud by nějaké měla). Co tedy ze své utajené pozorovatelny vidím?

Jak mám ve zvyku, uhnu a odbočím ještě jednou (je to podobné, jako by vám malý dílek mapy, ten za ohybem, neustále uhýbal před očima i prsty a vzniklou mezeru nahrazoval obdobnou, ale přeci jen očividně nastavovanou krajinou - jenže co když je cíl cesty tak blízko, doslova tady, že abychom k němu mohli dojít, nelze než stvořit si svou vlastní okliku?). Uvědomil jsem si totiž, odkud ta kachna letěla, a také proč a jak touha po svobodě (zrychluji, druhým slovem odpovídám na otázku položenou prvním) zfosilizovala takzvaným taktickým faulem (fotbalisté a fotbaloví komentátoři by měli za tento významový ekvivalent taktického zločinu dostat ještě trochu peněz navíc) nepravého a nestíhajícího anděla - tajenka bude odhalena, zbydou-li nám všem (tedy mně) síly, na konci či v průběhu textu. S úspěšnými luštiteli si už nemám co říci, splynuli jsme v jediné tělo textu a jeden druhého nadále nemůžeme ani potkat, ani se jeden druhému úspěšně nevyhneme.

Pochopil jsem tedy (uviděl), že celý svět se směstnal do našeho náměstí, že tu nic nechybí, ani nepřebývá, že jsem každodenním svědkem plynulého chodu dokonale sestrojeného orloje, modelu, který v každém ohledu předčí skutečnost. Odpověď na jakoukoliv otázku po povaze lidské existence se nachází bezprostředně před mýma očima, na popraskaných asfaltových cestičkách, poplivaných lavičkách, za ohrádkami dětských hřišť. Nevycházím tedy z údivu (a nevycházím často ani z domu, protože to už není třeba) a všechno vidím jako poprvé. Uvědomuji si (vidím), že celý svět nejenže je naším náměstím, ale že celé naše náměstí je další (ale už poslední) zdánlivou metamorfózou zoologickou zahradou, zmenšeným modelem existence zotročených druhů. 

Právě jsme odhalili důležitou indicii - "skutečná" zoologická zahrada se totiž nachází hned za řekou, téměř coby kamenem dohodil a v přesné vzdálenosti jednoho kroku obří kachny. Prakachna, která stvořila naše náměstí, náš svět, tedy s největší pravděpodobností prchala ze zoologické zahrady (která je prapodstatou veškerého našeho bytí) a hned svým prvním krokem (ke kterému byla dost možná přinucena zátěží v podobě urbanistického Anděla) dal tento géniem nadaný pernatý demiurg vzniknout novému světu, v kterém je vše obráceně, ale zároveň jakoby při starém. Lidé, kteří byli tímto jejím krokem na našem náměstí stvořeni, byli ve skutečnosti dávní chovatelé, kteří se kachně snažili v útěku zabránit a pověsili se jí, strženi příkladem falešného anděla, na pařáty, z kterých při následném odrazu odpadli a sami se stali exponáty nové zoologické zahrady. Okřídlený Engel nestihl na náhlé cuknutí svalu svobody zareagovat jinak, než také pádem. Tento pád však oslavil stvořením půdorysu nové svatyně. Kachně se snad podařilo vznést, protože žádné podobné náměstí v Praze ani nikde jinde nenajdeme. Na další rozbor podstaty světa už nezbývá čas a skončíme tedy tím, co jsem slyšel:

Do pořadu Písničky na přání (který na našem náměstí vyhrává z tlampačů celé dny a noci a jehož poslech beze vší ironie doporučuji všem, kdo se chtějí o světě něco užitečného dozvědět) zavolal muž, který se představil jako "Jaromír, Mokrovraty." Moderátorka pořadu (St. Dufková, ano, světice) ho od té chvíle oslovovala "pane Mokrovatý", a to dokonce i tehdy, když muž požádal posluchače, aby, pokud znají jakousi jeho zapomenutou známou, nasměrovali ji k němu: "stačí říct Macek, Mokrovraty." Svatá Dufková ve svatém vytržení začala muže, nepochybně proroka, oslovovat dokonce "pane Macku Mokrovatý" a svou extázi završila výkřikem (éterickým, jak se na rádio patří): "Vy jste první pan Mokrovatý, kterého znám!" Slyšel jsem to na vlastní uši, na kočičí svědomí!      

Dvě věci, které se proklovaly svou z matky vzešlou skořápkou k vlastnímu pokusu obstát ve světě bez pomoci a oblých, zdánlivě pružných a vstřícných omezení. Budou se, holátka, jmenovat Nádech a Návrat hrdinů. Skuteční sourozenci.

S pocitem lehkosti při umývání nádobí se dostavila vzpomínka na včerejší úpornou tíseň a stesk. Dlouho jsem se necítil tak lehce ("s tak otevřenou hlavou") jako před několika chvílemi, už nějakou dobu jsem se necítil tak strašně, jako včera (s tolika kladivy v pohledu, otloukánek, konvička na žluklé máslo, zalévající očima zadřeného mechanického otroka světa - svět). Přesněji a věcněji. Možná, že depresivní lidé, nebo lidé s výkyvy, jsou lidé s obráceným dýcháním, nejspíše ryby. Aby vydrželi na vzduchu, nevyschli, dokonce aby příležitostně (a nikoliv zpravidla) vydrželi déle a výše než ostatní, musejí se čas od času zchladit hrůzou hlubin, odrazit se, jak se rádo říká, ode dna, nadechnout se svého zpustošeného vnitřku (zlaté pravidlo při stavění našeho cirkusového stanu zní "ošklivým dovnitř"), zahlédnout naprosto jasně v jinak temném okolí absenci své vlastní přítomnosti a nahlédnout ji nikoliv z perpsektivy osvícení, ale čiré hrůzy a bezmoci. Vedlejším produktem tohoto ne-zážitku je nebývalá lehkost, něco horkého se prožitým vysublimuje a oddělí a začne stoupat a stoupá nezadržitelně. Pole zkušenosti  (parafrázuji jako vždy nepřesně) se prý rozšiřuje vždy oběma směry a každý z nás to zvládá jinak - do určitého bodu ale zřejmě u některých (mluvím, zase jako vždy, o sobě jako o všech) nezbývá než sejít se do zatuchlého sklepa nadechnout rozkladu, toho, co zabíjí (co nás všechny vlastně zabilo už dávno, na začátku času) , ale z čeho jsme zároveň živi. Inverzní dýchání zbavené radosti z nádechu, nasakování vakua, obracení se na ruby. Všichni bychom skutečně měli umět především dýchat a až potom pozdravit, poděkovat a zavázat si tkaničky (ve skutečnosti to přesně tak je, ale druhé se dokáže prosadit jen na úkor prvního).

Návrat hrdinů bude něčí jako splakáním nad výdělkem. Cyklus hrdinského putování (v dějinách, kultuře) se završil a hrdina sám, zkroušený zakušenými hrůzami a povznesený tím zdánlivým málem, co zbylo, co musí a bude stačit, vrátil do svého vlastního těla, do své vlastní země, do svého vlastního bytu. Coby svět jsme už prožili, co jsme prožít mohli, těsto je zadělané a zbývá je vnitřními procesy péci. Já nemohu s čistým svědomím někam jezdit, něco vidět, něčemu se podivovat nebo to jinak zakoušet. Zbývá na mě sedět doma a těšit se ze svého historického návratu, aniž jsem někam odešel. Prorokuji tak (ta insolence internetových pisálků, ta nedoučenost a neznalost skutečných trendů, později stvrzených co skutečné dějiny!) éru domácího a civilního (neplésti s politickým či občansky angažovaným) hrdinství, začínajícího ranním otevřením očí. Hrdinové se podle mého dávno vrátili (a vyrážejí-li stále do "exotických zemí" za dobrodružstvím, jezdí jen vzpomínat), tedy hrdinové se vrátili, ale nevrátili se jako hrdinové. Nadále hltám vše romantické i s rozeklanými ohryzky a kostmi, vše obtížně stravitelné pro člověka se skutečným vkusem, protože cítím, že je třeba prožívat to všechno neustále a každodenně. Dívám se z okna, jak náměstí obsírají přikrčení psi, poslouchám řeči, protože musím, a uvnitř sebe neustále stavím a strhávám sloup své páteře (Vendome, Staromák, Annick de Souzenelle). Jeden hrdina bourá, co jiný hrdina postavil, a třetí hrdina se přihlížením oběma cyklickým procesům učí skutečné stavbě, provedené tak, že ji už nikdo nikdy nezbourá, protože nebude, a nebude ani moci být, důvod. Končeme tedy: Jím-li sám, prostírám pro tři, to kdyby přišel ten, co odešel, nebo ten, který se už dávno vrátil.

Sám sebe čím dál častěji a důsledněji vnímám coby okrajový fenomén. Ani okrajový není správné slovo - jsem bezvýznamná událost (slova "význam" i "událost" je třeba vnímat v těžko definovatelném smyslu, v perspektivě jednoznačně určované právě onou bezvýznamností), přičemž všechno dění, které mě obklopuje, je stejné povahy, stejného zrna. Nikdy jsem neuměl nic dělat s lehkostí, psát ani chodit, natož mluvit a dívat se druhým do očí, když se před nimi obnažuji (a to dělám v tom či onom smyslu pořád) jako kosmický jev, jako drásavé proudění, které se snaží ukotvit se v daném čase a prostoru, najít si své pevné místo a z něj vyslovit neochvějné "Zdravíčko" a vychutnat svou meltu.

Svázán touto domnělou povinností vytvořit ve věčném kontinuu uzel (největší hrůzu ze skautů jsem měl, kromě jejich znalosti Morseovy abecedy, právě kvůli jejich zálibě ve vázání uzlů), stáhl jsem kolem sebe už v útlém dětství smyčku tak těsnou, že mi dnes umožňuje svobodně sotva pohnout malíčkem. Naše existence však, dozvídám se hnán kupředu životní zkušeností, láskou a svobodou (kterou nedokáži přecenit, která mě nepřestává lákat a prostupovat v myšlení i ve snech a dokonce i v pocitech, které se znovu a nově učím chutnat, stejně jako svou ženu, potraviny, vzduch), připomíná mnohem spíše než uzel provaz. Proto mne bolí obraz přestřiženého provazu (zastavěný obzor, přehrazená délka, abychom jí rozuměli a zbavili se přitom výhledu na ni samu, na její krásu a třeba hrůzu) a vše váži dětsky "na mašličku", protože ta jedniá jde kdykoliv jedním tahem (co jde "jedním tahem" nelze nikdy srovnávat s tím, co jde "snadno", "jednoduše", co "rychle pochopíme") rozvázat a navrací celistvost tomu, co vždycky mělo být celé.

Toužím po svobodě a cítím s být v této touze obnovován a hojen. I kdyby to celé byl jen "subjektivní dojem", mohu na sebe právě teď sáhnout a ucítím se. Slovní spojení "okrajový fenomén" nemám potřebu relativizovat (jakkoliv dutě a nadutě zní). Na mém životě mě zajímá právě ona svoboda, která do sebe zahrnuje všechno (je všeobjímající a výlučná zároveň, nedokáži to nijak popsat), na čem mi  záleží. Ona je gravitačním centrem mého bytí a já sám mohu sedět u stolu, dotýkat se klávesnice a dávat jí tak proudit, aniž ji zastavím. Jakoby to byla jediná povinnost každého tvůrce (a vůbec kohokoliv, kdo něco dělá), nebránit svobodě, prochází-li jím. Radovat se tiše z vlastní absence, být plně připraven na svůj vlastní příchod. 

Máme tu tedy po mnoha tisíciletích budování různých civilizací a kultur to, čemu se říká střípky:

Kolega P.J., t.č. působící j.h. v brněnském ND mi vysvětlil, proč se mezi divadelníky říká začátku představení "opona" - některá představení nezačínají samotným vytažením opony (nebo něčím podobným), ale třeba nějakým ohlášením, přesunem diváků a podobně. Oponou se tedy rozumí skutečný a nezpochybnitelný začátek, chvíle, od které je divadlo vnitřně obnaženo a lze nad ním, krom jiného, z obou stran zoufat. 

(Skutečnou krásu lze bez zaváhání identifikovat i přes uschlé listy muškátu a zvlněné sklo okna. Když zafouká vítr, překříží vlasy ženě tvář jako šrám z dobrodružných filmů mého dětství. Detaily obličeje si pro sebe schovává plůtkem ohrazené dětské hřiště. Detaily jsou jen pro ty, kdo z dálky rozpoznají určující znak. Nejpovolanějšími realisty jsou karikaturisté. Sahám své ženě na obličej, cítím hloubku kůže, tvar a povrch kosti, strukturu obočí, štětců. Vnímám ji jen jako znak a pak v detailech, to ostatní je obyčejný život. Ožila džungle, odstavec po odstavci, lovče.)

Sleduji herce M.M., jak v lesklém kabátě s prošedivělými vlasy dlouhými kroky míří ke Švandovu divadlu. Ještě než si k tělu přitáhne těžké dveře (co nejblíže k hrudi a stehnům) a pak vzniklou skulinou, škvírou v oponě, nepatřičnou v pošmourném městském dopoledni, vstoupí do útrob velkého prázdného prostoru, jímž každé divadlo primárně je (stejně tak kino, ale divadla ještě využívájí kulturní exorcisty, zatímco kina už tonou v nekonečné tmě), přepadne mě strašná představa: Co kdyby na ulici jasně identifikovaný herec, který se nachází v blízkosti divadla, ke kterému navíc míří, divadlo přešel a stal se jednou z postav "přirozeného" světa? Přemýšlím, co bych si počal. Jistě by ve mně vzrostl pocit ohrožení, pocit nevyhnutelného konce známého světa.

Chůze po střepech. Probudila se ve mně nenávist, velice konkrétní a nesmlouvavá. Probudila se, aby mohla odejít. Opouští mě, na zadek ani na záda jí nesáhnu, jde pomalu, šourá se po novém koberci, aby co nejvíc nadělala. Je to žena-znak, žena divadlo, vím, že má vnějšek i vnitřek, nestrachuji se už o skutečnou existenci věcí, snažím se jen poznat, třidit, vědět něco o řádu, zahlédnout podrobnosti jako náchylný slepec... (...střep 2: na přechodu na sídlišti D. stál z obou směrů jeden autobus, mezi nimi přechod a slepec chystající se vykročit. Slepec nešel, autobusy stály, přechod nabýval vlastního smyslu. Nic se nedělo a vše bylo na svých místech - vše bylo vnímající a přítomné.) Nenávist tak upřímná, že by mě bývala poplašila, kdybych na ni nebyl připraven. Zastínila všechny menší nenávisti, všechen dílčí vztek, neštěstí ze ztracených součástek světa (...střep 3: všichni lidé jsou neustálými oprávaři světa, každý svůj krok, každou svou myšlenku věnují údržbě pro ně obyvatelného světa, neustále vyměňují žárovky, shazují listí nebo mu pomáhají rašit, modlitbou přivolávají nebo zahánějí slunce, natírají lavičky svých myšlenek, aby si mohli ve srozumitelném místě alespoň na chvíli odpočinout - já piji zkyslé a kalné víno, vznášeje se ve výšce zrhuba pěti metrů nad Puškinovým náměstím a neudržuji nic, nechávám vše chátrat, abych v divadle vlastního těla, na velké scéně své ženy, v komorních příbězích svých dětí zahlédl měřítko věcí, tvar a perspektivu, znak a detail). Ta nenávist u mě bydlela půl roku a teď mě opouští, sundává ze stěn obrázky a zlobně vytrhává skoby. Až odejde, budu už někdo jiný, aby se nemohla vrátit, aby mě nepoznala, budu už člověk bez strašné, bezedné nenávisti, ovšem se strhanými rysy herce a mozoly na dlaních z otevírání těžkých dveří.

(střep 4: Nechat spát tajemství, nechat odpočívat přízraky, nechat prázdná divadla, jak by asi vypadalo mé město? Nesním o něm, jdu-li, pak se vždy brodím deset centimetrů pod skutečným povrchem města, který je beztak jen čímsi na způsob masky, očního stínu. Oči i uši na podrážkách, chci dobrodružství tam, kde je pro samá psí hovna nikdo netuší, kde město klečí v modlitbě, šlapu mu po zátylku, tam, kde mu nejméně rozumím, tam je nejvíc miluji, protože jsem je zahlédl skutečné, zmatené, polooblečené. Sahám mu do kleneb, roztahuji a svírám, zaháním psy z kořenů důležitých stromů, v podloubích. Půjde se mnou Staroměstské náměstí na procházku Staroměstským náměstím? Dočetlo-li až sem...)

Bavili jsme se, milý M.V., o tragické povaze existence herců (Myslím, cosi mi napovídá, že Luboš se právě strašně rozčílil na Martinu a kráčí dlouhými kroky, které mu směšně zkracují kalhoty, přes trávník na náměstí, které je mnohem spíše nepodařeným parkem, směrem ke Stromovce, kde bude sám čelit vichrům existence - já už si z takových věcí srandu nedělám, myslím si, nesjtrašnější závratě jsou ty z nejmenších výšek. Luboš už odešel, pronásledují ho dva rekreační běžci v kapucích, schyluje se k urbánnímu dramatu. Proč náhle exploduje dům? Proč dům zraní čtyřicet lidí?)

Takový herec tedy odehraje své představení a my odejdeme do foyer, kde na něj čekáme. V čase, který uplyne, by mohl stihnout rituální přechod od herce k člověku, mohl by se očistit od vší hrůzy, kterou na sebe naším jménem a jménem své slávy bere. Herci však nemají k dispozici žádného šamana nebo alespoň duchovního, který by jim pomohl vrátit se ke své existenci. Sotva za nimi spadne opona a rozdělí opět svět na dvě části, teprve ho vlastně zcelí - herečka P.B. se náhle stane z postavy P.J. opět sama sebou, aniž by na tuto změnu byla jakkoliv připravena (nevěřím, že tuto přípravu může suplovat mnohaletá herecká praxe). Náhle je herec opět mezi námi a přitom z jeho očí čiší zoufalství, nenávist a nedůvěra k divadlu, které ho připravuje rys za rysem o jeho vlastní rysy, maže ho jako tabuli, která se čím dál více podobá připitomnělé tváři prezidentově na debilní pečeti, závazku věrnosti školních dětí idiotické svévoli ve službách idiotické svévole, a pak už ani jí. Stává se nebezpečným konglomerátem svých divadelních postav, fůzí kulturních cílů, holdingem šílenství, vyprazdňuje se k nepoznání a jeho prázdnotu už nedokáže naplnit nic jiného než smutná skutečnost divadleního zákulisí (nic) a ono všechno divadleního líce. Chce víc a hlouběji spolu s tím, jak jej vnitřně ubývá. A tak se fantomy staly našimi idoly - nejenže nás strašidla neznepokojují na ulicích, dokonce si žádáme jejich přítomnost v televizi, na společenských dýcháncích, o dvě patra výš v domě.

Zlobím se na svou ženu, ale kdykoliv se přiblížíme k našemu prahu, přenáším ji přes něj. Takové povahy je naše láska, přenáší nás přes prahy. Já chodím sále výš a zkouším zapomenout schody, já chodím vstříc své hrůze do pohodlných sedadel divadla, kde se jedna strašidla napjatě dívají na druhá, vrhám se té hrůze vstříc, aby už konečně odešla. A vidím, jak se něco odkrývá. Opona to není, má to však cípy i záhyby, šustění ztěžklých sametových faldů látky. Slova opouštějí prsty jako dávky ze zbraně. Dovnitř. Sám. Práh a paže mé ženy, znám její prsty do nejmenšího detailu a když mi přichází vstříc rozmazanou kulisou města, vidím ji jako znak, jako vodoznak, to ona je pravá Scestí. 

Nejsem apolitický člověk. Zříkat se politiky mi přijde stejně nepřirozené, jako zříkat se náboženství (s tímhle na mě nechoďte, to jsou báchorky pro malé děti a duševní adoslecenty, kteří po každým výprasku mažou za tatínkem), nebo zříkat se své pravé ruky, trupu, hlavy, souseda, protože se mi nelíbí nebo protože mě chronicky pobolívá a vše, co mě odpuzuje, bolí mě a týrá je přeci v řádu věcí na straně nepřítele. Intuitivní ovládání telefonů a drahých aut je atraktivní a pohodlné, ovšem žalostný  je obsah naší komunikace a itinerář našich cest. Nelze se tedy zříci péče o své tělo, o svůj dům, o svůj chrup, proto, že je to pod mou úroveň. Nelze svěřit všechnu práci v domě a na zahradě najatým údržbářům a zahradníkům, protože pak to bude jejich dům a jejich zahrada, podléhající jejich spirituální exekuci. Nelze svěřit své tělo do péče doktorů a čekat před ordinací, jak to dopadne. Jako taková je politika nutně také svébytná a individuální ("uměním možného" je asi v tom smyslu, že se orientuji v tom, co mi bylo svěřeno do péče, jinak je každé "umění" už z definice vždy "uměním nemožného", posouváním vlastních hranic). I proto se mi příčí všechny návodné e-maily a sms zprávy o tom, koho kdo bude a nebude volit a proč - každý volí cestu podle toho, kam právě jde, a tak mě sice může (ale nemusí) zajímat, kam si to špacírem právě namířil tatínek jedné holčičky ze školky, ale nikdo ode mě nemůže čekat, že se do těch odlehlých či centrálních končin vydám s ním. Volbu svého kandidáta nebo politické strany nemusím nikomu zdůvodňovat o nic víc, než volbu své ženy nebo místa, kde bydlím. V každém z těch případů u mě nakonec něco "zvítězí" a to něco pak má své "zastoupení" jak v mém, tak v širším světě. Když je něčemu silnému zastoupení (čili vyslyšení) dlouhodobě odpírano, propukne fyzická nebo sociální choroba. Demokracie se snaží být přístrojem, který tento vnitřní tlak či pokoj měří, a proto ji ještě můžeme brát vážně, jakkoliv je fackována z různých stran podobně jako již zmiňované náboženství - ovšem i fackováním totemů lze rituálně zajišťovat hojnost toho, co ve svých hlubinách slibují. Tenhle přístroj mají v rukou příliš jednostranní lékaři, kteří si výsledky interpretují svévolně a také léčba, kterou předepisují, vychází z jejich vlastních obsesí, strachů a nadějí, namísto aby respektovala povahu (či rozložení a rozpětí povah) pacienta. Nechceme-li tedy, aby k nám domů náhle vtrhli dekoratéři jako v pořadu Jak se staví (zlý) sen, během několika hodin nám domov zařídili podle "moderních trendů" a vlastního vkusu, nechali si za to zaplatit a zase vypadli sledovat ještě novější trendy a prznit nové domovy, musíme se do značné míry věnovat samoléčbě. Myslím, že dospělost jakékoliv společnosti se neměří podle toho, jaké politiky si vybírá (omšelé "máme, co si zasloužíme"), ale mnohem spíše jak si je vybírá (volební systém) a jakou jim přisuzuje roli (spasitelé? packalové? příživníci? tělo mého těla?!). Prorokuji tedy se vší mlhavostí a vnitřním přesěvdčením, že renesance politiky (a s ní i renesance náboženství a obroda umění nemožného) ještě přijde a bude to tehdy, až je budeme nejméně (tedy, aby bylo jasno, nikoliv nejvíce) potřebovat, protože si většinu ze služeb, které nabízejí, obstaráme sami. Spasí nás tedy tato antiteze blanických rytířů, tato nejparadoxnější ze všech armád, která je připravená zasáhnout se vší razancí tehdy, až bude dobojováno. Kdo má, tomu bude přidáno. Jsem apolitický člověk a právě tím se hlásím do jejích služeb. 

Kdo je ta kvílící bestie, to zvíře, které se dere nocí k domnělému domovu, aby tam mohlo zradit všechny a všechno? Kdo je ten chudák, potácející se od jedné stěny půlnočního bulváru k druhé, toužící po odpočinku, ke kterému se nabízí jen prostor za živým plotem kolem kostela, jen lavička v domnělých Zeyerových sadech? Kdo je ten, který sotva složí hlavu do svých pařátů, sotva se zatne zobákem do vlastního bezradného podpaží, musí se znovu vydat na strastiplnou cestu, protože má nutkání k zvracení, protože má touhu vrátit se domů a vyzvracet se až tam, kde jej nejen neodsoudí, ale možná i přijmou takového, jaký je (a proč by měli? copak ho znají?)? Ten přízrak, který oživuje vnitřek noci, její žhavé jádro, které život nepotřebuje a nesnese, ten parazit na svých denních cestách, na své denní chůzi, na svém bdělém trávení a bušení a šumu vnitřností, ten opilec, který se nedokáže dopočítat dna, to tupé, to šilhající, to toužící někomu se svěřit se vší svou prázdnotou, to stále dále rvané tímto rozporem, to párané a obracené naruby (teď ještě ne, až doma v peřinách u ženy a dětí). Je to můj člověk, jsem to já, který přišel na smluvenou schůzku s obludou. Ta okouše (já okoušu) nevinnou princeznu na kost a spolkne (spolknu) i tu, abych ji mohl důkladněji zvrátit. To já se dostavuji na jeden z průsečíku sebe, pravidelně, a stále znovu tam potkávám jednoho ze svých, který mne hrozí tentokrát polknout už jednou provždy, protože i když vydrží srdce, nemusí vydržet hlava, když hlava, mohou odejít ti, co se na to už nemohou dívat, ti dotčení tou zrůdnou podívanou, tím náhlým a nečekaným masakrem tiché a spořádané princezny. A ten údiv, když se ráno z těch banálních a trapných muk, která působím okolí a sám sobě, probudím, to marné hledání důvodu, ten děs z toho, že drak nejen zase přiletěl, že jsem sám zažehl jeho oheň, že jsem sám z moduritu či lépe z bláta své všednodennosti tak dlouho modeloval potvoru, až ožila a sežrala mne, až jsem sežral sám sebe, až jsem se proměnil z prázdna v prázdno v naději, že jedno prázdno bude prázdnější a dokonalejší než druhé. Požírám tedy sám sebe, proměnuji se v otvor, který zmateně a vztekle chňape i po ostatních a nutí je polykat sliny. V souboji s leviatanem (kterým je, opakuji sám sobě, abych se stále jen nevyhýbal tomu, co je zřejmé, obyčejný příležitostný opilec, náhlý šílenec, stín kastrující sám sebe zážehem neviditelného světla rychlejšího než světlo), v souboji s krutou náhodou, která se (opět nepochopitelně) jeví být svým opakováním nevyhnutelností, je třeba nasadit bojovníka, který musí být pozván a musí mu být slíbena odměna. Musí se stát králem, musí zrůdu zkrotit, musí se v ní sám poznat a udolat ji zbraní, která je neznámá a bude ukována teprve ze setkání těchto dvou. Teno střet musí proběhnout na jiných souřadnicích mého života, než kde se odehrávají rituální ohňostroje mrzkosti. Ten hrdina musí být probuzen, nasycen a je třeba jej naučit jezdit na koni (opět s mou tváří a mou tvář má i on - je tu vůbec něco, co nemá můj obličej?). Třese s ním stařec, zesláblý mudrlant, který se předčasně opřel o nedorostlou hůlku, takže se mu zkroutila záda. Třese s ním a bojí se nejen dalšího setkání s příšerou, kterou si sám uplácá z vlastních slin-nedochůdčat, ze slin, které nedospěly v slova nebo alespoň v činy. Třese s ním a bojí se, že ho neprobudí, že ve skutečnosti už třese jen sám sebou a že je to nemocí, nikoliv nadějí. Až se příště postavím sám sobě, zmatený a rozkročený, budu se snažit nekvílet po každé ráně, kterou si zasadím, protože tady někde žiji, tady někde pracuji, tady někde chodím každý den na metro, tady někde jsem a mám zakořenit a vyrůst a nikdo nemá rád, když mu po nocích někdo řve pod okny nebo dáví nad hlavou, nad lustrem jeho vlastní neoživlé ložnice.

Odkud vyrazit je do značné míry otázka toho, kde právě stojím. Problémem tak není ani tak směr, kterým se vydat, ale schopnost zorientovat se v místě, ve kterém se nacházím. Toto téma se mi neustále a únavně vrací a bylo by proto dobré je integrovat, asimilovat, použít ke stavbě. Předně se zdá být marné snažit se definovat svou pozici tím, že se na ni zaměřím a budu snášet nejrůznější důkazy o tom, proč a podle jakých ukazatelů jsem právě zde a nikoliv jinde. Ten, kdo sám sebe neustále obíhá, aby zjistil, kde je, nemůže být nikde jinde než kolem sebe, v neustálém víru, nemůže než uzavírat začarovaný kruh kolem nedostižného středu, po kterém touží, ale který právě svou horečnatou touhou nechává prázdný. Tato odstředivost racionálního uvažování je dobře známá - intelekt nás odvádí za ruku od problému, který chceme řešit, a vytváří modely a konstrukce, trenažéry života a vědomí, ve kterých můžeme testovat různé přístupy k sobě samým. Takovým alternativním modelovým světem se zdá být celá současná realita, která uhýbá sama sobě v touze sama sebe se dotknout. Čím víc však odrůstáme svému středu, čím více ztrácíme ponětí o tom, jak v nás působí různé síly a jak se za naší nepřítomnosti vyvíjejí, tím spíše se může pohlazení proměnit v úder, třeba nezamýšlený. Naše vědomé existence se emancipovaly, dospěly k nezávislosti, odešly z domu a zapomněly, že na ně doma čekají jejich děti a jejich staří rodiče. Chceme-li tedy zjistit, kým jsme (kde stojíme a kterým směrem vykročit), musíme se začít dívat zevnitř ven, nikoliv zvenku dovnitř. F. M. Alexandr prý řekl, že riziko veškerého hledaní vlastního nitra, riziko nahlížení dovnitř sebe, spočívá především v tom, že můžeme zjistit, že tam nikdo není. Důležitou zpětnou vazbu tedy můžeme získat nikoliv zkoumáním toho, jak nás vidí svět, jak jsme viděni z okolní perspektivy, ale naopak průzkumem toho, jak je z naší pozice vidět svět. Jedině tak se lze orinetovat i v té nejlepší mapě - nevím-li, kde jsem, nemohu s určitostí odpovědět ani na otázku, kdo jsem. Naše existence je plně definovaná naší rolí gravitačního centra kontextu, za který lze, působí-li naše přitažlivost plnou silou, považovat cokoliv, na co dosáhnou naše smysly. Intelekt smyslem v pravém slova smyslu není - je pořadatelem, který si tak bodře a úporně tyká s hudebníky, až nabyde dojmu, že je jedním z nich. Takový pořadatel začne být brzy na obtíž všem. Málokdo z nás chce pracovat v kanceláři a věnovat se administrativní práci (málokdo chce na plácku hrát v obraně), jenže na zvládnutí právě této role (na jejím přidělení správnému herci) spočívá úspěch celého kusu. Vraťme se tedy k otázce, kudy dál, která se týká každého z nás v jakémkoliv rozpoložení, v jakékoliv historické epoše, v jakékoliv situaci. Chceme-li zjistit, kdo si tuto otázku klade, zaměřme se na jakýkoliv úkol, který právě vykonáváme a zkusme co nejlépe obsadit role svého vnímání (včetně intelektu). Můžeme přitom doufat, že každý herec, obsazený do role, která je mu šita na míru, odvede vynikající výkon. Sledujme pak, jak se s takovým soustředěným výkonem promění okolní svět, nakolik se usnadní naše orientace v něm, nakolik se otevře obzor či směr. Život má povahu dravce, který číhá, ale neuvidí nás, dokud se nepohneme. Pohneme-li se, pohltí nás, ale nic víc než tento zápas si nemůžeme přát. Vystoupit tedy ze stínu a pokusit se vydržet nápor slunce - ucítit blížící se pohlazení a nevědět, kolik modřin po něm zůstane. Začít se bát nikoliv okolností, ale strachu samotného. Zahlédnout se, jak mizíme za nejbližším rohem a nejen se nerozběhnout, ale zastavit, protože jen tak budeme mít jistotu, že jsme to nemohli být my.    

Tato jednoduchá úvaha na sebe dala až strašidelně dlouho čekat. Nemíním si nechat vládnout od lidí, kteří jsou sprostí. Jsou tak sprostí, že bych s nimi nesvedl jet v jedné tramvaji, nechtěl bych je za sousedy, vzbouřil bych se, kdyby měli ve škole učit mé děti. Jsou sprostí z podstaty svého myšlení a vysoká inteligence je jen přitěžujícím faktorem. Jsou sprostí navzdory tomu, že svým chováním a svými postoji zaštitují hodnoty, na které jejich ústy přísaháme my všichni. Jsou tedy nejen vulgární jeden k druhému, nejenže pohrdají svými bližními, zároveň jsou pokrytečtí, když svou sprostou náturu halí do státních symbolů a nezviklatelných hodnot. Jsou slabí, bezmocní, schovávají-li se do domečku demokracie a odtud podnikají své výpady ze zálohy na důvěru ve spravedlnost hry jako takové. Tou hrou je život nás všech, zatímco pravidla jsou jejich pravidly - mohou je vytvářet a podle potřeb ohýbat a měnit. Mohou slibovat a své sliby měnit. Jsou nepostradatelní, protože jen ti nejsprostší v tomto sprostém prostředí přežijí a odolají.

Mou důvěru v naší politickou scénu tak zpečetila sprostota, jejíž výhonky z tohoto elitního skleníku nezadržitelně raší ven. Přijde mi podivné, že ti, kteří sprostí nejsou, kteří neokorali, mohou vydržet ve společnosti těch ostatních. Je těžké žít v zemi, která nemá vedení, nepočítáme-li za ně těleso, složené povětšinou z vulgárních, vydíratelných či vydírajících strejců, které na jejich místa nominovaly sekretariáty stran čítajících několik málo členů. Je těžké žít v zemi, kde se ti z nás, kteří nesou největší odpovědnost za životy všech, zodpovídají ze svých činů opět především svým stranickým sekretariátům, protože voličské hlasy se dají až příliš snadno koupit penězi pro mediální agentury. Je těžké udržet si důvěru v model vládnutí, jehož jediné opodstatnění se zdá být, že každý jiný je horší.

Má-li být zachována či obnovena důvěra v demokracii (jak protivně a sprostě samo to slovo, rozcupované na hadry, zní), je zřejmě třeba nejprve nějakou demokracii nastolit Přestaňme volit podle ideologického klíče (toto tupé schéma, dědictví Listopadu, často chovají v největší úctě právě největší sprosťáci) a volme jednotlivé kandidáty nominované pro jednotlivé volební obvody, jako se volí ve Velké Británii. Každý poslanec pak bude větší a vyzrálejší osobností, než je dnešní ministerský předseda. Bude-li kandidovat sprosťák, buď si svou sprostotu obhájí, vyváží ji ctnostmi, vysvětlí, nebo nebude zvolen - nebude se ale moci zaštiťovat principiální sprostotou celého systému. Ať odpovědnost nesou ti, kteří jsou ji schopni a ochotni ji nést, a nikoliv ochotná a svolná horda bezejmenných a bezbarvých, kteří se ze své nečinnosti nikomu nezodpovídají. Tito zodpovědní ať potom ze svého středu volí toho, kdo ponese zodpovědnost největší - odpovědnost mohou nést a unést pouze odpovědní, stejně jako spravedlnost existuje pouze pro spravedlivé.

Druhou stranou rovnice zůstáváme my, takzvaní občané. Zhloupěli jsme a zpohodlněli, stejně jako se z vlků časem vyšlechtili dnešní "domácí mazlíčci". Přestaňme být sprostí sami k sobě, přestaňme žít život plný zpitomělých návyků a neustálého strachu z jejich potenciálně fatálních následků. Přijměme nikoliv svůj díl odpovědnosti, ale odpovědnost celou, sesbírejme střepy, zbytky sebeúcty, a postavme se sami sobě a svým stávajícím představitelům. Přestaňme mít strach z čehokoliv, kromě Boha (snad ani není potřeba zdůrazňovat, že je jedno, jak mu říkáme), žijme život nikoliv ve strachu ze smrti, ale s jejím plným vědomím. Nenechme se zastrašit sprosťáky - jsou to jen ti staří zbytnělí draci, hlídající poklad. Jsou jedni z nás a musejí spolu s námi sebrat odvahu. Nečekejme na válku, hlad nebo žízeň, rozhodujme se vždy s plným vědomím, že každým svým rozhodnutím ručíme za svůj život. Jak je to všechno zoufale nereálné a přitom na dosah. Alternativou krvavých revolucí není tupý blahobyt, který v nás má coby sedativum tlumit atavistická napětí. Alternativou barikád, válek a násilí je jen každodenní válka se sebou samým, každodenní střet, každodenní slavná prohra (L. Klíma: "Každé vítězství sestává ze samého bití."). Myslím, že lidé takoví kdysi museli být a že takoví zase budou muset být, nebudou-li chtít pomalu umírat na rozvrat organismu, užmouláni v parodontických čelistech bezmocných sprosťáků.   

Mohou-li tvořit autoportréty malíři či fotografové, aniž by je někdo nařknul ze sebestřednosti (používají jen své umění k popisu sebe sama), nevím, proč se cítit hloupě, chce-li člověk sám o sobě dopodrobna psát. Snad proto, že slovo (ani to psané) není považováno za svébytný umělecký prostředek, protože slov užíváme všichni a neustále. Zřejmě z vrozené lenosti a nedostatku vnějších podnětů jsme postupně rezignovali na obecný jazyk v podobě hudby a tance a většina z nás ani nekreslí, protože to "neumí". Také se ke světu nevyjdařujeme řemesly (vyjma montování poliček). Z nepochopitelných důvodů jsme nerezgnovali jen na řeč. Připisuji to nebývalé vůli intelektu dominovat našim životům a s nimi světu. I ti nejzaostalejší z nás tak k dorozumívání používají slova a především slovy se vyjadřují média (včetně televize a množství filmů). Intelekt si nás slovy podmanil, podvázal další možnosti komunikace, zajistil si naši věrnost. (Služme mu, není-li zbytí, ale buďme tomuto pánu šašky, protože je potřebuje.) O sobě tedy většinou píší lidé sebestřední, grafomané, k psaní o sobě přistupujeme (nejedná-li se o psaní deníku) většinou s blahovůlí a shovívavostí těch, kteří z toho už dávno vyrostli. Obnovuji tedy sám pro sebe nárok psaného slova na vytváření autoportrétu nikoliv v rovině metaforické (vše, co píši, píši o sobě a o tom snad není pochyb), ale v rovině velmi konkrétní a praktické. Jak vypadám dne 8.7. 2012?

Venku svítí prudké slunce (příznačně začínám "vně" sebe, ale považme, že ono slunce svítí na mě, abychom na mě lépe viděli). Na sušáku se suší prádlo, které jsem musel vyprat, protože jsem už neměl žádné čisté trenýrky. Dokud neoschnou, chodím po bytě nahý, kolem otevřených oken procházím s rukou či knížkou na pohlaví. Jsem po koupeli a cítím úzkou sounáležitost se svým tělem. Má potřeba trávit čas s tělem nakonec vyústí v ostříhání vlasů strojkem. Předtím jsem neměl vlasy ani dlouhé, ani krátké, ale nechával jsem je růst v bláhové naději, že jednou přeci jen dospěji ke svému ideálu zarostlého muže, u kterého je jedno, jak vypadá, stejně jako půvab strže vytváří porost, stromky umělecky balancující na skálních výstupcích nad srázem, nikoliv profil prolákliny. Vousy mi však rostou řídce a vlasy řídnou o své vůli. Je-li řeč o vousech, oholil jsem se žiletkami zhruba před týdnem a naposledy včera. Přitláčím na místech, kde by porost mohl být hustší a s nevolí obrkužuji výstupek brady - než napočítám do tří, zazáří mezi zbylou pěnou tečky červené krve, které rychle zasychají. Podbradek je podrážděný a zarudlý.

Dnes tedy přicházejí na řadu vlasy a prostřednictvím strojku se opět podrobně seznamuji s podivným, nepravidelným tvarem své hlavy. Pravá strana čela je vyklenutá - přiboudle, potměšile, šaškovsky kreslí barokní oblouk nad límcem jemně vroubené nadočnice. Na levé straně naopak ustupuje čelo směrem k temeni v mírném zamyšleném stoupání, jako stvořeném pro zpytavého poutníka. V místě, kde se tyto dva krajinné rázy setkávají a kam si nevidím, očekával bych cosi jako Petrovy kameny - určitou nerovnost tam také nahmatat lze. Obočí pod levou částí čela je tvarované do starostlivého oblouku, jakoby chtělo vyvážit nestydatě vyboulenou pravou stranu hlavy a naopak pravé obočí mnohem lépe koresponduje s čelem jen zvolna stoupajícím k vrcholu. Dokud jsem měl více vlasů, míval jsem raději svůj pravý profil - konkávnost lebky mě ujišťovala, že nejsem tak nudný a bezbarvý člověk, za jakého jsem sám sebe občas považoval; dávala mi naději, že natočen pravým profilem, mohu přeci jen ještě vstoupit do radostného a bezstarostného života mládí za předpokladu, že se nebudu příliš otáčet, a když, tak rychle. Dnes mám obě holé strany svého čela stejně rád či nerad. Jsou mi lhostejné - už proto, že každá jakoby patřila jinému člověku a těžko se kochat tam, kde cítíme naléhavou potřebu usmíření.

Na levém spánku bobtná - zřejmě spolupůsobením veder, šampónu a bílého klaunského líčení - velký pobolívající beďar. Doprovod mu dělají dva menší. Délka vlasů je 12 mm. Občas přitom nahmatám (na zátylku, na skráni) vlas původní, zhruba desetinásobné délky, který čelisti strojku minuly a práci musejí dodělat nůžky. Oči mám nejspíše zelené. Jedno, to levé, výrazně slabší, se nápadně vychyluje do strany. Když jsem před několika lety zkoušel z rozvernosti před zrcadlem zašilhat, zjistil jsem, že šilhá jen zdravé oko, zatímco oko krátkozraké dál tvrdošíjně hledí vpřed. Od té doby nešilhám z obav, abych na svou latentní skutečnou šilhavost zbytečně neupozorňoval. Bělma jsou spíše bílá - včera jsem je ovšem v kontrastu s kryolikou zahlédl v zrcátku děsivě žlutá a zuby jsem na sebe raději nevycenil. Pohled nelze popsat než jako zachmuřený, v okamžicích úlevy dětinský, překvapený.

Nos je velký s prohlubní u samého kořene, po mírném hrbolku opět klesající a znovu stoupající k měkké špičce, jako skalní profil na stěně Mlýnského vodopádu. Na levé straně porézní pokožky zůstala dirka poté, co se odtud vydrolil seschlý pupínek a ačkoliv je to tedy něco, co tu vlastně není, zdá se to být dominantním rysem toho, co z nosu zůstalo. Abychom se nezdržovali přílišnými detaily, pouze zmíníme drobnou jizvu přímo pod nosem. Rty se zdají být souměrné, byť poslední dobou cítím, jakoby zvětšovaly objem, přifukovány jakýmsi neviditelným vnitřním procesem, kterému nedokáži čelit jinak, než tím, že si rty častěji olizuji, rovnám, zahrnuji to, co považuji za přečnívající okraje. 

Ramena (připomínám, že stále ještě stojíme před zrcadlem dole u komína) jsou spíše úzká a povislá. Klíční kosti se zdají být nestejně dlouhé, každopádně jsou každá uchycena ke zbytku kostry v trochu jiném úhlu. Hruď je holá vyjma několika dlouhých chlupů kolem každé prsní bradavky. Hustští ochlupení je až kolem pupíku a jeden osamělý delší chloupek se tyčí kdesi na půli cesty mezi nimi. Zhruba v polovině prsní kosti jakoby někdo rozsypal špetku koření - jsou to drobné vystupující pihy, zárodky takzvaných stařeckých bradavic. Dvě z nich už vyhnaly své kakaovošedé plody na pravém boku - jsou to místa zhrublé šupinaté kůže velikosti menšího mateřského znaménka. Nad boky vystupují do stran úpony tukových zásob, přelévají se přes pánevní kost a i při zataženém břichu dávají tělu oblouk navíc.

Břicho samo je ochablé a ztučnělé. Obličej s výrazem nesmělého zadumaného hocha podivně kontrastuje s vyvaleným strejcovckým břichem. Hubené, propadlé tváře, protažený obličej, všechno to svislé brzdí před neodvratným pádem ho hlubiny třísel a slabin bezstarostné panděro, spokojený a bodrý pantáta mého žití, který se brání vší apatii a zasmušilosti. Hubnu-li, hubnu v tvářích, břicho odolává. Zřejmě je nositelem mého žití, když už se ho podle všeho vzdala hlava i srdce. Rozfoukat z oharků plamen, který pak sám, jak to plameny dělají, vystoupá k srdci, zachvátí je a vyšle míchou maličký plamínek k zažehnutí lampičky věčného světla v hlavě, to bude hlavním úkolem zbývajících let.

Ohanbí působí jako remízek na cestě krajinou těla. Některé chloupky se rozverně kroutí v prstýnky. Jsem kadeřavý a jinde se to již nemůže projevit, ukazuje se to tedy alespoň zde a vypadá to groteskně a domácky zároveň. I zde jsou již některé z chlupů šedé, šedivé kudrnky na hlavě věčného dítěte, jímž rozkrok nepochybně je. Samo pohlaví popisovat nebudu, jednak z vrozené cudnosti, jednak proto, že se v ničem zásadním neliší od jiných, jemu podobných.

Stehna jsou až překvapivě mohutná a vytáčejí se do stran. Na levém stehně jsou drobné jizvy se stopami šití - na obou nohou najdeme ještě šest dalších podobných a kolem kolenou a na lýtkách také příčinu, jíž jsou provazce křečových žil, které, odstraněny na jednom místě, většinou vypučí o kus dál níže po proudu. Nejhůře vypadají nohy kolem kotníků, zejména levého, obkrouceného temným hádkem meandrovité žíly. Ani jizvy tu nejsou bílé, ale černé. Periferie těla se zdá žít si vlastním životem, odděleným od centra. Oddává se vlastnímu chátrání, zatímco se stavaři, památkáři a místní obyvatlé, všichni vedeni těmi nejlepšími úmysly, nemohou dohnodnout na dalším postupu. Nohy od kotníku dolů jsou tedy téměř stařecké, vyžilé, ale uvědomují si svou zakládající funkci a nechvějí se. Pravý věk prozrazují až prsty a nehty.

Paže mám kostnaté, jako jediná část těla jsou kousek nad lokty opáleny do hnědočervena. Zápěstí tenká. Prsty dlouhé, opatrné, skoro jako prsty slepecké, ovšem bez vodnických bambulek na konci, bez změklého posledního kloubu od nesutálého dotýkání. Na dlaních pravidelná kresba čar.

Otočím-li se k zrcadlu zády, vidím pevné kulaté hýždě (neříká se to spíše o ženách?) a na zádech rudě otlačené opěradlo kuchyňské židle. Tak tedy vypadám v tento letní den v neúprosném světle slunce a intelektu.