Kolem horké kaše

Odkud vyrazit je do značné míry otázka toho, kde právě stojím. Problémem tak není ani tak směr, kterým se vydat, ale schopnost zorientovat se v místě, ve kterém se nacházím. Toto téma se mi neustále a únavně vrací a bylo by proto dobré je integrovat, asimilovat, použít ke stavbě. Předně se zdá být marné snažit se definovat svou pozici tím, že se na ni zaměřím a budu snášet nejrůznější důkazy o tom, proč a podle jakých ukazatelů jsem právě zde a nikoliv jinde. Ten, kdo sám sebe neustále obíhá, aby zjistil, kde je, nemůže být nikde jinde než kolem sebe, v neustálém víru, nemůže než uzavírat začarovaný kruh kolem nedostižného středu, po kterém touží, ale který právě svou horečnatou touhou nechává prázdný. Tato odstředivost racionálního uvažování je dobře známá - intelekt nás odvádí za ruku od problému, který chceme řešit, a vytváří modely a konstrukce, trenažéry života a vědomí, ve kterých můžeme testovat různé přístupy k sobě samým. Takovým alternativním modelovým světem se zdá být celá současná realita, která uhýbá sama sobě v touze sama sebe se dotknout. Čím víc však odrůstáme svému středu, čím více ztrácíme ponětí o tom, jak v nás působí různé síly a jak se za naší nepřítomnosti vyvíjejí, tím spíše se může pohlazení proměnit v úder, třeba nezamýšlený. Naše vědomé existence se emancipovaly, dospěly k nezávislosti, odešly z domu a zapomněly, že na ně doma čekají jejich děti a jejich staří rodiče. Chceme-li tedy zjistit, kým jsme (kde stojíme a kterým směrem vykročit), musíme se začít dívat zevnitř ven, nikoliv zvenku dovnitř. F. M. Alexandr prý řekl, že riziko veškerého hledaní vlastního nitra, riziko nahlížení dovnitř sebe, spočívá především v tom, že můžeme zjistit, že tam nikdo není. Důležitou zpětnou vazbu tedy můžeme získat nikoliv zkoumáním toho, jak nás vidí svět, jak jsme viděni z okolní perspektivy, ale naopak průzkumem toho, jak je z naší pozice vidět svět. Jedině tak se lze orinetovat i v té nejlepší mapě - nevím-li, kde jsem, nemohu s určitostí odpovědět ani na otázku, kdo jsem. Naše existence je plně definovaná naší rolí gravitačního centra kontextu, za který lze, působí-li naše přitažlivost plnou silou, považovat cokoliv, na co dosáhnou naše smysly. Intelekt smyslem v pravém slova smyslu není - je pořadatelem, který si tak bodře a úporně tyká s hudebníky, až nabyde dojmu, že je jedním z nich. Takový pořadatel začne být brzy na obtíž všem. Málokdo z nás chce pracovat v kanceláři a věnovat se administrativní práci (málokdo chce na plácku hrát v obraně), jenže na zvládnutí právě této role (na jejím přidělení správnému herci) spočívá úspěch celého kusu. Vraťme se tedy k otázce, kudy dál, která se týká každého z nás v jakémkoliv rozpoložení, v jakékoliv historické epoše, v jakékoliv situaci. Chceme-li zjistit, kdo si tuto otázku klade, zaměřme se na jakýkoliv úkol, který právě vykonáváme a zkusme co nejlépe obsadit role svého vnímání (včetně intelektu). Můžeme přitom doufat, že každý herec, obsazený do role, která je mu šita na míru, odvede vynikající výkon. Sledujme pak, jak se s takovým soustředěným výkonem promění okolní svět, nakolik se usnadní naše orientace v něm, nakolik se otevře obzor či směr. Život má povahu dravce, který číhá, ale neuvidí nás, dokud se nepohneme. Pohneme-li se, pohltí nás, ale nic víc než tento zápas si nemůžeme přát. Vystoupit tedy ze stínu a pokusit se vydržet nápor slunce - ucítit blížící se pohlazení a nevědět, kolik modřin po něm zůstane. Začít se bát nikoliv okolností, ale strachu samotného. Zahlédnout se, jak mizíme za nejbližším rohem a nejen se nerozběhnout, ale zastavit, protože jen tak budeme mít jistotu, že jsme to nemohli být my.