Už v útlém dětství

Sám sebe čím dál častěji a důsledněji vnímám coby okrajový fenomén. Ani okrajový není správné slovo - jsem bezvýznamná událost (slova "význam" i "událost" je třeba vnímat v těžko definovatelném smyslu, v perspektivě jednoznačně určované právě onou bezvýznamností), přičemž všechno dění, které mě obklopuje, je stejné povahy, stejného zrna. Nikdy jsem neuměl nic dělat s lehkostí, psát ani chodit, natož mluvit a dívat se druhým do očí, když se před nimi obnažuji (a to dělám v tom či onom smyslu pořád) jako kosmický jev, jako drásavé proudění, které se snaží ukotvit se v daném čase a prostoru, najít si své pevné místo a z něj vyslovit neochvějné "Zdravíčko" a vychutnat svou meltu.

Svázán touto domnělou povinností vytvořit ve věčném kontinuu uzel (největší hrůzu ze skautů jsem měl, kromě jejich znalosti Morseovy abecedy, právě kvůli jejich zálibě ve vázání uzlů), stáhl jsem kolem sebe už v útlém dětství smyčku tak těsnou, že mi dnes umožňuje svobodně sotva pohnout malíčkem. Naše existence však, dozvídám se hnán kupředu životní zkušeností, láskou a svobodou (kterou nedokáži přecenit, která mě nepřestává lákat a prostupovat v myšlení i ve snech a dokonce i v pocitech, které se znovu a nově učím chutnat, stejně jako svou ženu, potraviny, vzduch), připomíná mnohem spíše než uzel provaz. Proto mne bolí obraz přestřiženého provazu (zastavěný obzor, přehrazená délka, abychom jí rozuměli a zbavili se přitom výhledu na ni samu, na její krásu a třeba hrůzu) a vše váži dětsky "na mašličku", protože ta jedniá jde kdykoliv jedním tahem (co jde "jedním tahem" nelze nikdy srovnávat s tím, co jde "snadno", "jednoduše", co "rychle pochopíme") rozvázat a navrací celistvost tomu, co vždycky mělo být celé.

Toužím po svobodě a cítím s být v této touze obnovován a hojen. I kdyby to celé byl jen "subjektivní dojem", mohu na sebe právě teď sáhnout a ucítím se. Slovní spojení "okrajový fenomén" nemám potřebu relativizovat (jakkoliv dutě a nadutě zní). Na mém životě mě zajímá právě ona svoboda, která do sebe zahrnuje všechno (je všeobjímající a výlučná zároveň, nedokáži to nijak popsat), na čem mi  záleží. Ona je gravitačním centrem mého bytí a já sám mohu sedět u stolu, dotýkat se klávesnice a dávat jí tak proudit, aniž ji zastavím. Jakoby to byla jediná povinnost každého tvůrce (a vůbec kohokoliv, kdo něco dělá), nebránit svobodě, prochází-li jím. Radovat se tiše z vlastní absence, být plně připraven na svůj vlastní příchod.