Opilost

Kdo je ta kvílící bestie, to zvíře, které se dere nocí k domnělému domovu, aby tam mohlo zradit všechny a všechno? Kdo je ten chudák, potácející se od jedné stěny půlnočního bulváru k druhé, toužící po odpočinku, ke kterému se nabízí jen prostor za živým plotem kolem kostela, jen lavička v domnělých Zeyerových sadech? Kdo je ten, který sotva složí hlavu do svých pařátů, sotva se zatne zobákem do vlastního bezradného podpaží, musí se znovu vydat na strastiplnou cestu, protože má nutkání k zvracení, protože má touhu vrátit se domů a vyzvracet se až tam, kde jej nejen neodsoudí, ale možná i přijmou takového, jaký je (a proč by měli? copak ho znají?)? Ten přízrak, který oživuje vnitřek noci, její žhavé jádro, které život nepotřebuje a nesnese, ten parazit na svých denních cestách, na své denní chůzi, na svém bdělém trávení a bušení a šumu vnitřností, ten opilec, který se nedokáže dopočítat dna, to tupé, to šilhající, to toužící někomu se svěřit se vší svou prázdnotou, to stále dále rvané tímto rozporem, to párané a obracené naruby (teď ještě ne, až doma v peřinách u ženy a dětí). Je to můj člověk, jsem to já, který přišel na smluvenou schůzku s obludou. Ta okouše (já okoušu) nevinnou princeznu na kost a spolkne (spolknu) i tu, abych ji mohl důkladněji zvrátit. To já se dostavuji na jeden z průsečíku sebe, pravidelně, a stále znovu tam potkávám jednoho ze svých, který mne hrozí tentokrát polknout už jednou provždy, protože i když vydrží srdce, nemusí vydržet hlava, když hlava, mohou odejít ti, co se na to už nemohou dívat, ti dotčení tou zrůdnou podívanou, tím náhlým a nečekaným masakrem tiché a spořádané princezny. A ten údiv, když se ráno z těch banálních a trapných muk, která působím okolí a sám sobě, probudím, to marné hledání důvodu, ten děs z toho, že drak nejen zase přiletěl, že jsem sám zažehl jeho oheň, že jsem sám z moduritu či lépe z bláta své všednodennosti tak dlouho modeloval potvoru, až ožila a sežrala mne, až jsem sežral sám sebe, až jsem se proměnil z prázdna v prázdno v naději, že jedno prázdno bude prázdnější a dokonalejší než druhé. Požírám tedy sám sebe, proměnuji se v otvor, který zmateně a vztekle chňape i po ostatních a nutí je polykat sliny. V souboji s leviatanem (kterým je, opakuji sám sobě, abych se stále jen nevyhýbal tomu, co je zřejmé, obyčejný příležitostný opilec, náhlý šílenec, stín kastrující sám sebe zážehem neviditelného světla rychlejšího než světlo), v souboji s krutou náhodou, která se (opět nepochopitelně) jeví být svým opakováním nevyhnutelností, je třeba nasadit bojovníka, který musí být pozván a musí mu být slíbena odměna. Musí se stát králem, musí zrůdu zkrotit, musí se v ní sám poznat a udolat ji zbraní, která je neznámá a bude ukována teprve ze setkání těchto dvou. Teno střet musí proběhnout na jiných souřadnicích mého života, než kde se odehrávají rituální ohňostroje mrzkosti. Ten hrdina musí být probuzen, nasycen a je třeba jej naučit jezdit na koni (opět s mou tváří a mou tvář má i on - je tu vůbec něco, co nemá můj obličej?). Třese s ním stařec, zesláblý mudrlant, který se předčasně opřel o nedorostlou hůlku, takže se mu zkroutila záda. Třese s ním a bojí se nejen dalšího setkání s příšerou, kterou si sám uplácá z vlastních slin-nedochůdčat, ze slin, které nedospěly v slova nebo alespoň v činy. Třese s ním a bojí se, že ho neprobudí, že ve skutečnosti už třese jen sám sebou a že je to nemocí, nikoliv nadějí. Až se příště postavím sám sobě, zmatený a rozkročený, budu se snažit nekvílet po každé ráně, kterou si zasadím, protože tady někde žiji, tady někde pracuji, tady někde chodím každý den na metro, tady někde jsem a mám zakořenit a vyrůst a nikdo nemá rád, když mu po nocích někdo řve pod okny nebo dáví nad hlavou, nad lustrem jeho vlastní neoživlé ložnice.