Zde můžete psát

Umřel René S.-N. a zpráva o tom přišla od jeho ženy Veroniky z mailové adresy Übersetzer. Neviděl jsem ho několik let, ale teď jako bych ho slyšel. Jsou strašná vedra a na modré košili jdou dobře vidět propocené skvrny. Sedím za jídelním stolem u otevřeného okna a čekám na bouřku, abych mohl začít pět minut po dvanácté, s křížkem po funuse, tančit šamanské tance. Z pekárny ve dvoře za drátěným plotem jde světlo a hrůza ještě větší výhně. Reného spálili včera v Motole. Čekám, až začnou padat první kapky a dvorek pekárny se promění v zrcadlo. Do otevřených oken voní rybízové koláče, bude půlnoc, a mojí M. se zastavil počítač a polkl tři dny práce. Přišla mi říct, že jde spát a měla lesklé oči. Se zármutkem vám oznamujeme, že R., kterého jste znal, se nedá více poznat, že zmizela i jeho podoba i jeho zajíkavá řeč, že s tím vším jsme se už rozloučili. A co vaše děti? Odepisuji jenom, že na vás myslím, a skutečně to dělám, protože nic jiného neumím. Tak mi tedy M. popřála dobrou noc a zavřela za sebou dveře od kuchyně, které normálně necháváme otevřené. Vstal jsem a opatrně jsem je otevřel, aby mi je nevzal z ruky průvan přicházející bouřky. Vyšel jsem do předsíně a viděl jen dveře od průchozí koupelny, jak se se pomalu zavírají, v harmonii s dveřmi v mých rukou, jak spolu příchod a odchod tančí, jak tohle tiché pronásledování a laskavá honitba neskončí ani s dveřmi do ložnice, které se také otevřou a zavřou jako by podle téže osy. A že i když přijdu do ložnice, M. zrovna něco spadne za komodu a až se budu chtít znovu podívat na její oči, zajede její tvář jako list papíru do neviditelné mezery mezi stěnou a dřevem. 

Na frontě protějších domů se teď odrazil první blesk, ještě chvíli počkám, než se i moje práce ztratí, než budu i já muset nahnat svůj předem promrhaný čas. Zatím myslím na tenoučký ohnutý kmínek topolu, který vyrůstá uprostřed dvora z pařezu někdejšího mohutného stromu, skáceného rychle speciálním horolezeckým komandem v jakémsi legislativním vakuu. Je vysoký asi jako kopřiva a sucho ho vymodelovalo do tvaru mostu, nutí mu trajektorii země-země. První zakopnutí a pád, kdy se chodidlo a dlaň dotýkají téhož povrchu, ale každý s jiným záměrem a pocitem. Odrážet se ode dna korunou, klesat i stoupat po hlavě, aby všechno viděla a všeho se dotkla v obráceném gardu k nohám, ale propojená s nimi vším, co nevede, ale následuje, co musí projít cestou, kterou hlava nebo nohy vytyčí, vším, co trpí a šourá se kvůli absenci vlastní vůle či alespoň drzosti. Vším, co je sevřené v řetězech šlach, nohou a kostí. Vším, co je vyslovené a vyžaduje konejšení.

Myslím ještě na babičku,o které se mi zdálo noc předtím, kdy René přeložil text svého těla na shluk nejprve vět a potom slabik, písmen a pak už jen fragmentů písmen, kdy se nechal roztrhat ohněm své práce na dílky tak drobné a drobivé, že už je nikdo neposkládá dohromady. Tu noc jsme leželi s M. na podlaze kuchyně, na našem ošklivém žlutozeleném linu, které se nám lepilo na zpocená záda stejně jako vstoje přepálený vzduch, a mně se zdál sen o dveřích s barevnými skly, kterými přišel před dvaceti sedmi lety nějaký soused babičce říct, že děda umřel. Zdálo se mi, že za těmi dveřmi děda stojí a že se mi až tají dech z toho, že ho teď, ve své dospělosti, znovu uvidím, protože on je pravděpodobně klíčem ke všem tajemstvím naší rodiny – on nakreslil mapu světa, v kterém se všichni od té doby pohybujeme, a on je jediný, kdo může ty dveře s matoucí vitráží otevřít zvenku.

Venku štěká pes, pekárna hučí, muž ve velkém okně protějšího domu, který postupně zhasíná spolu s tím, jak se nad jeho střechami trhají mraky pokračujícího atmosferického útlaku, je svlečený do půl těla, má široká našepsovaná ramena mezi okenními rámy. On a sklo a světlo, to vše obrácené zády do dvora, jako je i náš dům obrácený k tomu jejich zády a každý pohled dovnitř působí vlastně nepatřičným dojmem, přes rameno. Dokonce mě napadá, že celý dvůr je téhle povahy, protože směrem od každého domu končí svým středem někde v srdci hučící pekárny a nepokračuje dál. Odtud už je cizí a naruby, protažený sám sebou, takže postavy v protějších oknech možná vidím zrcadlově a snad to jsem dokonce skutečně já sám, o kom teď píšu. I každý zvuk, každé vyklouznutí poklice z mokré ruky vyslané do prostoru dvora, se okamžitě ozvěnou vrací, protože dvůr je ve svém iluzorním nepřítomném nitru nestrpí.

Jsem vyděšený snem, kdy děda nakonec skutečně vstoupí do dveří, je mladý, jakého jsem ho neznal, a obejme mě sice, ale je to chladné objetí, jsem už dospělý a on je ještě mladý, možná mladší, než jsem teď já. Vidím, že se rozhlíží po někom jiném, vlastně odbude i mou matku a vřele se vítá jen s babičkou, svou ženou, vidím, že ji objal pevně a vřele a ona mu oplácí. Je, myslím, šťastná. Z bouřky sešlo, vzduch teď voní rybinou a zdálky slyším projíždět vlaky zrušeným bubenečským nádražím. Pekaři odpovídají rámusením s pojízdnými klecemi na rohlíky. Sypu slova do nenasytného středu dvora a s nimi i obrázky svých blízkých tak, jak je teď vidím.