Autoportrét - červenec 2012

Mohou-li tvořit autoportréty malíři či fotografové, aniž by je někdo nařknul ze sebestřednosti (používají jen své umění k popisu sebe sama), nevím, proč se cítit hloupě, chce-li člověk sám o sobě dopodrobna psát. Snad proto, že slovo (ani to psané) není považováno za svébytný umělecký prostředek, protože slov užíváme všichni a neustále. Zřejmě z vrozené lenosti a nedostatku vnějších podnětů jsme postupně rezignovali na obecný jazyk v podobě hudby a tance a většina z nás ani nekreslí, protože to "neumí". Také se ke světu nevyjdařujeme řemesly (vyjma montování poliček). Z nepochopitelných důvodů jsme nerezgnovali jen na řeč. Připisuji to nebývalé vůli intelektu dominovat našim životům a s nimi světu. I ti nejzaostalejší z nás tak k dorozumívání používají slova a především slovy se vyjadřují média (včetně televize a množství filmů). Intelekt si nás slovy podmanil, podvázal další možnosti komunikace, zajistil si naši věrnost. (Služme mu, není-li zbytí, ale buďme tomuto pánu šašky, protože je potřebuje.) O sobě tedy většinou píší lidé sebestřední, grafomané, k psaní o sobě přistupujeme (nejedná-li se o psaní deníku) většinou s blahovůlí a shovívavostí těch, kteří z toho už dávno vyrostli. Obnovuji tedy sám pro sebe nárok psaného slova na vytváření autoportrétu nikoliv v rovině metaforické (vše, co píši, píši o sobě a o tom snad není pochyb), ale v rovině velmi konkrétní a praktické. Jak vypadám dne 8.7. 2012?

Venku svítí prudké slunce (příznačně začínám "vně" sebe, ale považme, že ono slunce svítí na mě, abychom na mě lépe viděli). Na sušáku se suší prádlo, které jsem musel vyprat, protože jsem už neměl žádné čisté trenýrky. Dokud neoschnou, chodím po bytě nahý, kolem otevřených oken procházím s rukou či knížkou na pohlaví. Jsem po koupeli a cítím úzkou sounáležitost se svým tělem. Má potřeba trávit čas s tělem nakonec vyústí v ostříhání vlasů strojkem. Předtím jsem neměl vlasy ani dlouhé, ani krátké, ale nechával jsem je růst v bláhové naději, že jednou přeci jen dospěji ke svému ideálu zarostlého muže, u kterého je jedno, jak vypadá, stejně jako půvab strže vytváří porost, stromky umělecky balancující na skálních výstupcích nad srázem, nikoliv profil prolákliny. Vousy mi však rostou řídce a vlasy řídnou o své vůli. Je-li řeč o vousech, oholil jsem se žiletkami zhruba před týdnem a naposledy včera. Přitláčím na místech, kde by porost mohl být hustší a s nevolí obrkužuji výstupek brady - než napočítám do tří, zazáří mezi zbylou pěnou tečky červené krve, které rychle zasychají. Podbradek je podrážděný a zarudlý.

Dnes tedy přicházejí na řadu vlasy a prostřednictvím strojku se opět podrobně seznamuji s podivným, nepravidelným tvarem své hlavy. Pravá strana čela je vyklenutá - přiboudle, potměšile, šaškovsky kreslí barokní oblouk nad límcem jemně vroubené nadočnice. Na levé straně naopak ustupuje čelo směrem k temeni v mírném zamyšleném stoupání, jako stvořeném pro zpytavého poutníka. V místě, kde se tyto dva krajinné rázy setkávají a kam si nevidím, očekával bych cosi jako Petrovy kameny - určitou nerovnost tam také nahmatat lze. Obočí pod levou částí čela je tvarované do starostlivého oblouku, jakoby chtělo vyvážit nestydatě vyboulenou pravou stranu hlavy a naopak pravé obočí mnohem lépe koresponduje s čelem jen zvolna stoupajícím k vrcholu. Dokud jsem měl více vlasů, míval jsem raději svůj pravý profil - konkávnost lebky mě ujišťovala, že nejsem tak nudný a bezbarvý člověk, za jakého jsem sám sebe občas považoval; dávala mi naději, že natočen pravým profilem, mohu přeci jen ještě vstoupit do radostného a bezstarostného života mládí za předpokladu, že se nebudu příliš otáčet, a když, tak rychle. Dnes mám obě holé strany svého čela stejně rád či nerad. Jsou mi lhostejné - už proto, že každá jakoby patřila jinému člověku a těžko se kochat tam, kde cítíme naléhavou potřebu usmíření.

Na levém spánku bobtná - zřejmě spolupůsobením veder, šampónu a bílého klaunského líčení - velký pobolívající beďar. Doprovod mu dělají dva menší. Délka vlasů je 12 mm. Občas přitom nahmatám (na zátylku, na skráni) vlas původní, zhruba desetinásobné délky, který čelisti strojku minuly a práci musejí dodělat nůžky. Oči mám nejspíše zelené. Jedno, to levé, výrazně slabší, se nápadně vychyluje do strany. Když jsem před několika lety zkoušel z rozvernosti před zrcadlem zašilhat, zjistil jsem, že šilhá jen zdravé oko, zatímco oko krátkozraké dál tvrdošíjně hledí vpřed. Od té doby nešilhám z obav, abych na svou latentní skutečnou šilhavost zbytečně neupozorňoval. Bělma jsou spíše bílá - včera jsem je ovšem v kontrastu s kryolikou zahlédl v zrcátku děsivě žlutá a zuby jsem na sebe raději nevycenil. Pohled nelze popsat než jako zachmuřený, v okamžicích úlevy dětinský, překvapený.

Nos je velký s prohlubní u samého kořene, po mírném hrbolku opět klesající a znovu stoupající k měkké špičce, jako skalní profil na stěně Mlýnského vodopádu. Na levé straně porézní pokožky zůstala dirka poté, co se odtud vydrolil seschlý pupínek a ačkoliv je to tedy něco, co tu vlastně není, zdá se to být dominantním rysem toho, co z nosu zůstalo. Abychom se nezdržovali přílišnými detaily, pouze zmíníme drobnou jizvu přímo pod nosem. Rty se zdají být souměrné, byť poslední dobou cítím, jakoby zvětšovaly objem, přifukovány jakýmsi neviditelným vnitřním procesem, kterému nedokáži čelit jinak, než tím, že si rty častěji olizuji, rovnám, zahrnuji to, co považuji za přečnívající okraje. 

Ramena (připomínám, že stále ještě stojíme před zrcadlem dole u komína) jsou spíše úzká a povislá. Klíční kosti se zdají být nestejně dlouhé, každopádně jsou každá uchycena ke zbytku kostry v trochu jiném úhlu. Hruď je holá vyjma několika dlouhých chlupů kolem každé prsní bradavky. Hustští ochlupení je až kolem pupíku a jeden osamělý delší chloupek se tyčí kdesi na půli cesty mezi nimi. Zhruba v polovině prsní kosti jakoby někdo rozsypal špetku koření - jsou to drobné vystupující pihy, zárodky takzvaných stařeckých bradavic. Dvě z nich už vyhnaly své kakaovošedé plody na pravém boku - jsou to místa zhrublé šupinaté kůže velikosti menšího mateřského znaménka. Nad boky vystupují do stran úpony tukových zásob, přelévají se přes pánevní kost a i při zataženém břichu dávají tělu oblouk navíc.

Břicho samo je ochablé a ztučnělé. Obličej s výrazem nesmělého zadumaného hocha podivně kontrastuje s vyvaleným strejcovckým břichem. Hubené, propadlé tváře, protažený obličej, všechno to svislé brzdí před neodvratným pádem ho hlubiny třísel a slabin bezstarostné panděro, spokojený a bodrý pantáta mého žití, který se brání vší apatii a zasmušilosti. Hubnu-li, hubnu v tvářích, břicho odolává. Zřejmě je nositelem mého žití, když už se ho podle všeho vzdala hlava i srdce. Rozfoukat z oharků plamen, který pak sám, jak to plameny dělají, vystoupá k srdci, zachvátí je a vyšle míchou maličký plamínek k zažehnutí lampičky věčného světla v hlavě, to bude hlavním úkolem zbývajících let.

Ohanbí působí jako remízek na cestě krajinou těla. Některé chloupky se rozverně kroutí v prstýnky. Jsem kadeřavý a jinde se to již nemůže projevit, ukazuje se to tedy alespoň zde a vypadá to groteskně a domácky zároveň. I zde jsou již některé z chlupů šedé, šedivé kudrnky na hlavě věčného dítěte, jímž rozkrok nepochybně je. Samo pohlaví popisovat nebudu, jednak z vrozené cudnosti, jednak proto, že se v ničem zásadním neliší od jiných, jemu podobných.

Stehna jsou až překvapivě mohutná a vytáčejí se do stran. Na levém stehně jsou drobné jizvy se stopami šití - na obou nohou najdeme ještě šest dalších podobných a kolem kolenou a na lýtkách také příčinu, jíž jsou provazce křečových žil, které, odstraněny na jednom místě, většinou vypučí o kus dál níže po proudu. Nejhůře vypadají nohy kolem kotníků, zejména levého, obkrouceného temným hádkem meandrovité žíly. Ani jizvy tu nejsou bílé, ale černé. Periferie těla se zdá žít si vlastním životem, odděleným od centra. Oddává se vlastnímu chátrání, zatímco se stavaři, památkáři a místní obyvatlé, všichni vedeni těmi nejlepšími úmysly, nemohou dohnodnout na dalším postupu. Nohy od kotníku dolů jsou tedy téměř stařecké, vyžilé, ale uvědomují si svou zakládající funkci a nechvějí se. Pravý věk prozrazují až prsty a nehty.

Paže mám kostnaté, jako jediná část těla jsou kousek nad lokty opáleny do hnědočervena. Zápěstí tenká. Prsty dlouhé, opatrné, skoro jako prsty slepecké, ovšem bez vodnických bambulek na konci, bez změklého posledního kloubu od nesutálého dotýkání. Na dlaních pravidelná kresba čar.

Otočím-li se k zrcadlu zády, vidím pevné kulaté hýždě (neříká se to spíše o ženách?) a na zádech rudě otlačené opěradlo kuchyňské židle. Tak tedy vypadám v tento letní den v neúprosném světle slunce a intelektu.