O politice

Tato jednoduchá úvaha na sebe dala až strašidelně dlouho čekat. Nemíním si nechat vládnout od lidí, kteří jsou sprostí. Jsou tak sprostí, že bych s nimi nesvedl jet v jedné tramvaji, nechtěl bych je za sousedy, vzbouřil bych se, kdyby měli ve škole učit mé děti. Jsou sprostí z podstaty svého myšlení a vysoká inteligence je jen přitěžujícím faktorem. Jsou sprostí navzdory tomu, že svým chováním a svými postoji zaštitují hodnoty, na které jejich ústy přísaháme my všichni. Jsou tedy nejen vulgární jeden k druhému, nejenže pohrdají svými bližními, zároveň jsou pokrytečtí, když svou sprostou náturu halí do státních symbolů a nezviklatelných hodnot. Jsou slabí, bezmocní, schovávají-li se do domečku demokracie a odtud podnikají své výpady ze zálohy na důvěru ve spravedlnost hry jako takové. Tou hrou je život nás všech, zatímco pravidla jsou jejich pravidly - mohou je vytvářet a podle potřeb ohýbat a měnit. Mohou slibovat a své sliby měnit. Jsou nepostradatelní, protože jen ti nejsprostší v tomto sprostém prostředí přežijí a odolají.

Mou důvěru v naší politickou scénu tak zpečetila sprostota, jejíž výhonky z tohoto elitního skleníku nezadržitelně raší ven. Přijde mi podivné, že ti, kteří sprostí nejsou, kteří neokorali, mohou vydržet ve společnosti těch ostatních. Je těžké žít v zemi, která nemá vedení, nepočítáme-li za ně těleso, složené povětšinou z vulgárních, vydíratelných či vydírajících strejců, které na jejich místa nominovaly sekretariáty stran čítajících několik málo členů. Je těžké žít v zemi, kde se ti z nás, kteří nesou největší odpovědnost za životy všech, zodpovídají ze svých činů opět především svým stranickým sekretariátům, protože voličské hlasy se dají až příliš snadno koupit penězi pro mediální agentury. Je těžké udržet si důvěru v model vládnutí, jehož jediné opodstatnění se zdá být, že každý jiný je horší.

Má-li být zachována či obnovena důvěra v demokracii (jak protivně a sprostě samo to slovo, rozcupované na hadry, zní), je zřejmě třeba nejprve nějakou demokracii nastolit Přestaňme volit podle ideologického klíče (toto tupé schéma, dědictví Listopadu, často chovají v největší úctě právě největší sprosťáci) a volme jednotlivé kandidáty nominované pro jednotlivé volební obvody, jako se volí ve Velké Británii. Každý poslanec pak bude větší a vyzrálejší osobností, než je dnešní ministerský předseda. Bude-li kandidovat sprosťák, buď si svou sprostotu obhájí, vyváží ji ctnostmi, vysvětlí, nebo nebude zvolen - nebude se ale moci zaštiťovat principiální sprostotou celého systému. Ať odpovědnost nesou ti, kteří jsou ji schopni a ochotni ji nést, a nikoliv ochotná a svolná horda bezejmenných a bezbarvých, kteří se ze své nečinnosti nikomu nezodpovídají. Tito zodpovědní ať potom ze svého středu volí toho, kdo ponese zodpovědnost největší - odpovědnost mohou nést a unést pouze odpovědní, stejně jako spravedlnost existuje pouze pro spravedlivé.

Druhou stranou rovnice zůstáváme my, takzvaní občané. Zhloupěli jsme a zpohodlněli, stejně jako se z vlků časem vyšlechtili dnešní "domácí mazlíčci". Přestaňme být sprostí sami k sobě, přestaňme žít život plný zpitomělých návyků a neustálého strachu z jejich potenciálně fatálních následků. Přijměme nikoliv svůj díl odpovědnosti, ale odpovědnost celou, sesbírejme střepy, zbytky sebeúcty, a postavme se sami sobě a svým stávajícím představitelům. Přestaňme mít strach z čehokoliv, kromě Boha (snad ani není potřeba zdůrazňovat, že je jedno, jak mu říkáme), žijme život nikoliv ve strachu ze smrti, ale s jejím plným vědomím. Nenechme se zastrašit sprosťáky - jsou to jen ti staří zbytnělí draci, hlídající poklad. Jsou jedni z nás a musejí spolu s námi sebrat odvahu. Nečekejme na válku, hlad nebo žízeň, rozhodujme se vždy s plným vědomím, že každým svým rozhodnutím ručíme za svůj život. Jak je to všechno zoufale nereálné a přitom na dosah. Alternativou krvavých revolucí není tupý blahobyt, který v nás má coby sedativum tlumit atavistická napětí. Alternativou barikád, válek a násilí je jen každodenní válka se sebou samým, každodenní střet, každodenní slavná prohra (L. Klíma: "Každé vítězství sestává ze samého bití."). Myslím, že lidé takoví kdysi museli být a že takoví zase budou muset být, nebudou-li chtít pomalu umírat na rozvrat organismu, užmouláni v parodontických čelistech bezmocných sprosťáků.