Při poslechu

Dvě věci, které se proklovaly svou z matky vzešlou skořápkou k vlastnímu pokusu obstát ve světě bez pomoci a oblých, zdánlivě pružných a vstřícných omezení. Budou se, holátka, jmenovat Nádech a Návrat hrdinů. Skuteční sourozenci.

S pocitem lehkosti při umývání nádobí se dostavila vzpomínka na včerejší úpornou tíseň a stesk. Dlouho jsem se necítil tak lehce ("s tak otevřenou hlavou") jako před několika chvílemi, už nějakou dobu jsem se necítil tak strašně, jako včera (s tolika kladivy v pohledu, otloukánek, konvička na žluklé máslo, zalévající očima zadřeného mechanického otroka světa - svět). Přesněji a věcněji. Možná, že depresivní lidé, nebo lidé s výkyvy, jsou lidé s obráceným dýcháním, nejspíše ryby. Aby vydrželi na vzduchu, nevyschli, dokonce aby příležitostně (a nikoliv zpravidla) vydrželi déle a výše než ostatní, musejí se čas od času zchladit hrůzou hlubin, odrazit se, jak se rádo říká, ode dna, nadechnout se svého zpustošeného vnitřku (zlaté pravidlo při stavění našeho cirkusového stanu zní "ošklivým dovnitř"), zahlédnout naprosto jasně v jinak temném okolí absenci své vlastní přítomnosti a nahlédnout ji nikoliv z perpsektivy osvícení, ale čiré hrůzy a bezmoci. Vedlejším produktem tohoto ne-zážitku je nebývalá lehkost, něco horkého se prožitým vysublimuje a oddělí a začne stoupat a stoupá nezadržitelně. Pole zkušenosti  (parafrázuji jako vždy nepřesně) se prý rozšiřuje vždy oběma směry a každý z nás to zvládá jinak - do určitého bodu ale zřejmě u některých (mluvím, zase jako vždy, o sobě jako o všech) nezbývá než sejít se do zatuchlého sklepa nadechnout rozkladu, toho, co zabíjí (co nás všechny vlastně zabilo už dávno, na začátku času) , ale z čeho jsme zároveň živi. Inverzní dýchání zbavené radosti z nádechu, nasakování vakua, obracení se na ruby. Všichni bychom skutečně měli umět především dýchat a až potom pozdravit, poděkovat a zavázat si tkaničky (ve skutečnosti to přesně tak je, ale druhé se dokáže prosadit jen na úkor prvního).

Návrat hrdinů bude něčí jako splakáním nad výdělkem. Cyklus hrdinského putování (v dějinách, kultuře) se završil a hrdina sám, zkroušený zakušenými hrůzami a povznesený tím zdánlivým málem, co zbylo, co musí a bude stačit, vrátil do svého vlastního těla, do své vlastní země, do svého vlastního bytu. Coby svět jsme už prožili, co jsme prožít mohli, těsto je zadělané a zbývá je vnitřními procesy péci. Já nemohu s čistým svědomím někam jezdit, něco vidět, něčemu se podivovat nebo to jinak zakoušet. Zbývá na mě sedět doma a těšit se ze svého historického návratu, aniž jsem někam odešel. Prorokuji tak (ta insolence internetových pisálků, ta nedoučenost a neznalost skutečných trendů, později stvrzených co skutečné dějiny!) éru domácího a civilního (neplésti s politickým či občansky angažovaným) hrdinství, začínajícího ranním otevřením očí. Hrdinové se podle mého dávno vrátili (a vyrážejí-li stále do "exotických zemí" za dobrodružstvím, jezdí jen vzpomínat), tedy hrdinové se vrátili, ale nevrátili se jako hrdinové. Nadále hltám vše romantické i s rozeklanými ohryzky a kostmi, vše obtížně stravitelné pro člověka se skutečným vkusem, protože cítím, že je třeba prožívat to všechno neustále a každodenně. Dívám se z okna, jak náměstí obsírají přikrčení psi, poslouchám řeči, protože musím, a uvnitř sebe neustále stavím a strhávám sloup své páteře (Vendome, Staromák, Annick de Souzenelle). Jeden hrdina bourá, co jiný hrdina postavil, a třetí hrdina se přihlížením oběma cyklickým procesům učí skutečné stavbě, provedené tak, že ji už nikdo nikdy nezbourá, protože nebude, a nebude ani moci být, důvod. Končeme tedy: Jím-li sám, prostírám pro tři, to kdyby přišel ten, co odešel, nebo ten, který se už dávno vrátil.