Apolitický člověk

Nejsem apolitický člověk. Zříkat se politiky mi přijde stejně nepřirozené, jako zříkat se náboženství (s tímhle na mě nechoďte, to jsou báchorky pro malé děti a duševní adoslecenty, kteří po každým výprasku mažou za tatínkem), nebo zříkat se své pravé ruky, trupu, hlavy, souseda, protože se mi nelíbí nebo protože mě chronicky pobolívá a vše, co mě odpuzuje, bolí mě a týrá je přeci v řádu věcí na straně nepřítele. Intuitivní ovládání telefonů a drahých aut je atraktivní a pohodlné, ovšem žalostný  je obsah naší komunikace a itinerář našich cest. Nelze se tedy zříci péče o své tělo, o svůj dům, o svůj chrup, proto, že je to pod mou úroveň. Nelze svěřit všechnu práci v domě a na zahradě najatým údržbářům a zahradníkům, protože pak to bude jejich dům a jejich zahrada, podléhající jejich spirituální exekuci. Nelze svěřit své tělo do péče doktorů a čekat před ordinací, jak to dopadne. Jako taková je politika nutně také svébytná a individuální ("uměním možného" je asi v tom smyslu, že se orientuji v tom, co mi bylo svěřeno do péče, jinak je každé "umění" už z definice vždy "uměním nemožného", posouváním vlastních hranic). I proto se mi příčí všechny návodné e-maily a sms zprávy o tom, koho kdo bude a nebude volit a proč - každý volí cestu podle toho, kam právě jde, a tak mě sice může (ale nemusí) zajímat, kam si to špacírem právě namířil tatínek jedné holčičky ze školky, ale nikdo ode mě nemůže čekat, že se do těch odlehlých či centrálních končin vydám s ním. Volbu svého kandidáta nebo politické strany nemusím nikomu zdůvodňovat o nic víc, než volbu své ženy nebo místa, kde bydlím. V každém z těch případů u mě nakonec něco "zvítězí" a to něco pak má své "zastoupení" jak v mém, tak v širším světě. Když je něčemu silnému zastoupení (čili vyslyšení) dlouhodobě odpírano, propukne fyzická nebo sociální choroba. Demokracie se snaží být přístrojem, který tento vnitřní tlak či pokoj měří, a proto ji ještě můžeme brát vážně, jakkoliv je fackována z různých stran podobně jako již zmiňované náboženství - ovšem i fackováním totemů lze rituálně zajišťovat hojnost toho, co ve svých hlubinách slibují. Tenhle přístroj mají v rukou příliš jednostranní lékaři, kteří si výsledky interpretují svévolně a také léčba, kterou předepisují, vychází z jejich vlastních obsesí, strachů a nadějí, namísto aby respektovala povahu (či rozložení a rozpětí povah) pacienta. Nechceme-li tedy, aby k nám domů náhle vtrhli dekoratéři jako v pořadu Jak se staví (zlý) sen, během několika hodin nám domov zařídili podle "moderních trendů" a vlastního vkusu, nechali si za to zaplatit a zase vypadli sledovat ještě novější trendy a prznit nové domovy, musíme se do značné míry věnovat samoléčbě. Myslím, že dospělost jakékoliv společnosti se neměří podle toho, jaké politiky si vybírá (omšelé "máme, co si zasloužíme"), ale mnohem spíše jak si je vybírá (volební systém) a jakou jim přisuzuje roli (spasitelé? packalové? příživníci? tělo mého těla?!). Prorokuji tedy se vší mlhavostí a vnitřním přesěvdčením, že renesance politiky (a s ní i renesance náboženství a obroda umění nemožného) ještě přijde a bude to tehdy, až je budeme nejméně (tedy, aby bylo jasno, nikoliv nejvíce) potřebovat, protože si většinu ze služeb, které nabízejí, obstaráme sami. Spasí nás tedy tato antiteze blanických rytířů, tato nejparadoxnější ze všech armád, která je připravená zasáhnout se vší razancí tehdy, až bude dobojováno. Kdo má, tomu bude přidáno. Jsem apolitický člověk a právě tím se hlásím do jejích služeb.