Jen to, co vidím
S předstihem sumarizuji svůj vlastní život, svou vlastní neadresnou korespondenci, a dávám jí lákavé tituly, které by mohly na pár dní ozvláštnit nějaký výklad. Že se to nestane, je nabíledni. Chrčet lze bohužel dlouho, lepší dnes bude zaznamenat, co jsem s úžasem zahlédl. Přes zašlá okna a povadlý muškát se dívám (jak dokola opakuji) na náměstí, po kterém chodí lidé, psi, na které prší déšť, kde rostou stromy. Vidím tu, na tom nepravidelném geometrickém obrazci, který mi od začátku připomíná kachní nohu, nohu kachny stvořitelky, která v úzké spolupráci s urbanistou Engelem kdysi dávno (před necelými devadesáti lety!) stvořila tento kotec. Co obří kachna, vedená andělskou inteligencí a potřebou ulevit svému kožnatému chodidlu (z něhož se odloupli první lidé) stvořila, to zachováváme v posvátné bázni a chodíme už jen v kachních stopách, dokonce ve stopě jediné, a z ní odečítáme svou vlastní minulost i budoucnost, i minulost a budoucnost světa. Sliboval jsem ovšem stručnost pozorovatele, kacíře v očích drůběžího kultu, sídlícího přitom v místě, kde by muří noha měla oči (pokud by nějaké měla). Co tedy ze své utajené pozorovatelny vidím?
Jak mám ve zvyku, uhnu a odbočím ještě jednou (je to podobné, jako by vám malý dílek mapy, ten za ohybem, neustále uhýbal před očima i prsty a vzniklou mezeru nahrazoval obdobnou, ale přeci jen očividně nastavovanou krajinou - jenže co když je cíl cesty tak blízko, doslova tady, že abychom k němu mohli dojít, nelze než stvořit si svou vlastní okliku?). Uvědomil jsem si totiž, odkud ta kachna letěla, a také proč a jak touha po svobodě (zrychluji, druhým slovem odpovídám na otázku položenou prvním) zfosilizovala takzvaným taktickým faulem (fotbalisté a fotbaloví komentátoři by měli za tento významový ekvivalent taktického zločinu dostat ještě trochu peněz navíc) nepravého a nestíhajícího anděla - tajenka bude odhalena, zbydou-li nám všem (tedy mně) síly, na konci či v průběhu textu. S úspěšnými luštiteli si už nemám co říci, splynuli jsme v jediné tělo textu a jeden druhého nadále nemůžeme ani potkat, ani se jeden druhému úspěšně nevyhneme.
Pochopil jsem tedy (uviděl), že celý svět se směstnal do našeho náměstí, že tu nic nechybí, ani nepřebývá, že jsem každodenním svědkem plynulého chodu dokonale sestrojeného orloje, modelu, který v každém ohledu předčí skutečnost. Odpověď na jakoukoliv otázku po povaze lidské existence se nachází bezprostředně před mýma očima, na popraskaných asfaltových cestičkách, poplivaných lavičkách, za ohrádkami dětských hřišť. Nevycházím tedy z údivu (a nevycházím často ani z domu, protože to už není třeba) a všechno vidím jako poprvé. Uvědomuji si (vidím), že celý svět nejenže je naším náměstím, ale že celé naše náměstí je další (ale už poslední) zdánlivou metamorfózou zoologickou zahradou, zmenšeným modelem existence zotročených druhů.
Právě jsme odhalili důležitou indicii - "skutečná" zoologická zahrada se totiž nachází hned za řekou, téměř coby kamenem dohodil a v přesné vzdálenosti jednoho kroku obří kachny. Prakachna, která stvořila naše náměstí, náš svět, tedy s největší pravděpodobností prchala ze zoologické zahrady (která je prapodstatou veškerého našeho bytí) a hned svým prvním krokem (ke kterému byla dost možná přinucena zátěží v podobě urbanistického Anděla) dal tento géniem nadaný pernatý demiurg vzniknout novému světu, v kterém je vše obráceně, ale zároveň jakoby při starém. Lidé, kteří byli tímto jejím krokem na našem náměstí stvořeni, byli ve skutečnosti dávní chovatelé, kteří se kachně snažili v útěku zabránit a pověsili se jí, strženi příkladem falešného anděla, na pařáty, z kterých při následném odrazu odpadli a sami se stali exponáty nové zoologické zahrady. Okřídlený Engel nestihl na náhlé cuknutí svalu svobody zareagovat jinak, než také pádem. Tento pád však oslavil stvořením půdorysu nové svatyně. Kachně se snad podařilo vznést, protože žádné podobné náměstí v Praze ani nikde jinde nenajdeme. Na další rozbor podstaty světa už nezbývá čas a skončíme tedy tím, co jsem slyšel:
Do pořadu Písničky na přání (který na našem náměstí vyhrává z tlampačů celé dny a noci a jehož poslech beze vší ironie doporučuji všem, kdo se chtějí o světě něco užitečného dozvědět) zavolal muž, který se představil jako "Jaromír, Mokrovraty." Moderátorka pořadu (St. Dufková, ano, světice) ho od té chvíle oslovovala "pane Mokrovatý", a to dokonce i tehdy, když muž požádal posluchače, aby, pokud znají jakousi jeho zapomenutou známou, nasměrovali ji k němu: "stačí říct Macek, Mokrovraty." Svatá Dufková ve svatém vytržení začala muže, nepochybně proroka, oslovovat dokonce "pane Macku Mokrovatý" a svou extázi završila výkřikem (éterickým, jak se na rádio patří): "Vy jste první pan Mokrovatý, kterého znám!" Slyšel jsem to na vlastní uši, na kočičí svědomí!